OSUDOVÁ ROZHODNUTÍ
- BOUŘKA

Text: Jan Vesták

Úvodní díl 12. dílného seriálu Lidé&HORY, 1/2006
Původní článek po rozkliknutí náhledů vpravo

Všichni je známe. Zlomové, často kritické situace v horách. Neodmyslitelný protipól všeho krásného, co hory nabízejí. S nimi ruku v ruce přicházejí rozhodnutí, která oproti těm „v údolích" bývají často osudová.

Vážení čtenáři.

Přinášíme vám 1. díl projektu Osudová rozhodnutí. Název jako z televizního seriálu, ale přiléhavější těžko najít. Budeme vám v něm očima autentických účastníků popisovat různé kritické situace z hor. A nejen to. Příběh vždy uprostřed pozastavíme a nabídneme vám zasvěcené komentáře lidí, kteří k danému mají co říci.

O spolupráci jsme požádali hlavního metodika Horské služby ČR Ivo Doležala, meteoroložku Alenu Zárybnickou a známou horolezkyni a zároveň současnou předsedkyni Českého horolezeckého svazu Alenu Čepelkovou. Na prvních dílech slíbil spolupráci také Pit Schubert – šéf bezpečnostní komise UIAA a v současné době nejuznávanější odborník na problematiku bezpečnosti v horolezectví.

Většina rozhodnutí, o kterých budete číst, byla svým způsobem osudová. Jen ten komfort poradních hlasů tehdy chyběl. Na stránkách časopisu Lidé a Hory možnost konfrontace skutečných příběhů a názorů odborníků je. A to se někdy může hodit. Věříme, že se seriál stane nejen potřebnou osvětou, ale i zajímavým čtením.

Co nejméně zlomových situací a osudových okamžiků a až stejně nastanou, tak co nejvíce rozvahy a dobrých rozhodnutí vám přeje

Jan Vesták, autor projektu

BOUŘKA

Dopoledne, konec června. Stavuji se ještě v Arabbě pro předpověď počasí. Při pohledu nad hlavu vypadá stabilně. Ale jsme v Dolomitech. Takže vyzvedávám v infocentru papír od meteorologů. Polojasno až oblačno na letáku s předpovědí se stává startovním výstřelem. Cíl Piz Boe - 3152 m, vyhlídkový snadno přístupný kopec, dominanta masívu Sella. Jsem vedoucím každoročně pořádaného geologicko-turistického kurzu žáků 9. tříd. A jak ukončit kurz lépe než pro žáky atraktivním výstupem na třítisícovku. Kdo tam někdy byl po turistické stezce, dá mi za pravdu, že napodruhé už se tam asi sápat nebude. Davy turistů. Na vrcholku kiosek. Byl jsem tam asi sedmkrát. Kvůli žákům.

Poslední tři roky nám ale štěstí nepřálo. Buď nás zradilo počasí nebo bylo moc sněhu. Letos je tedy šance tradici obnovit. Nebe není úplně modré, ale také není zataženo. Vycházíme z horní stanice lanovky na Sass Pordoi 2950 m. 25 studentíků, 3 zkušení a hor znalí dospěláci – instruktoři. Máme za sebou outdoorové kurzy, které jsme vedli, expedice ve velehorách, vystudované sporty v přírodě. Myslím, že dostatečnou kvalifikaci, abychom odvedli 25 patnáctiletých kluků a holek po turistické cestě na 3 hodiny vzdálený a 3152 m vysoký vyhlídkový kopec. Študáci na rozdíl od jiných převážně italských skupinek turistů, které potkáváme, jsou docela obstojně vybaveni. Vycházíme od lanovky. V dálce vyčnívá Piz Boe. Cesta vede dlouho po rovině. Náhorní plošina Sella je měsíční krajina. Pak se cesta zvedne a následuje asi půlhodinový výstup kamzičí stezkou. Místy je třeba se přidržet rukama, výjimečně kusů ocelového lana. Ale žádná via ferrata, žádné lezení. Když jsem tam jednou táhnul svou 60ti letou matku, vzpírala se jen do té doby, než nás předběhl pán se psem… Míjíme Forcella Pordoi 2829 m, kde začíná sestupový žlab do údolí. Tudy se budeme vracet. Začíná se zatahovat. Začínáme být nervózní. Žáci nic netuší. Ani si nepřipouští, že něco může být špatně. Mraky plují jako obrovské nafouknuté vzducholodě. Valí se to pomalu ale jistě. Bez přestání. Navíc z údolí, kam nevidíme. Jsem nervózní jako pes. Vím, co to je bouřka v horách. Ví to i Libor i Karel, kteří jsou vepředu. Žáci nic netuší, jen mezi námi dospělými visí napnutý pocit, kdo to řekne první. Je nepříjemné vysvětlovat dospívajícím borcům, že vzdát se plánu je jediné naše vítězství, kterého teď můžeme dosáhnout. Stejně to polovina z nich nepochopí. Jsme prostě třicetiletý srabi. Vždyť jsou to mraky, jako jinde. Jako při výletě na Kokořín. A taky se tehdy šlo dál…

Otáčíme, pomalu přichází i mlha, začíná poprchávat. Vracíme se asi půl hodiny k Forcella Pordoi, kudy vede jediná sestupová cesta. Nebo lanovkou. Ale lanovkou by to znamenalo jít ještě minimálně tři čtvrtě hodiny po náhorní plošině. Daleko široko není vyšší bod v krajině. Z údolí je slyšet zaburácení hromu. Jasně, mizíme Forcellou Pordoi dolů. Na lanovku by to byl příliš velký risk a mezi skalami budeme v bezpečí. Prvních několik desítek metrů vede cestička úzkou průrvou. Všude kolem jsou vysoké skalní štíty, noříme se mezi ně. Skály už ční vysoko nad našimi hlavami. A bouřka právě udeřila s největší razancí. Pod sebou konečně vidíme, co našim pohledům zatím unikalo. Valí se to údolím nad Canazei. Černé neprůstupné mraky jsou pod námi a blíží se. Co teď? Nahoru? V blízkosti skalních stěn odkud mohou padat kameny? A navíc na náhorní plošinu, kde nás to smete? Nad žlabem je sice malá dřevěná chatka s majitelem, ale 25 lidí se do ní nevejde ani náhodou. Na lanovku je to zase moc daleko.

Zatím jdeme v houfu, v řadě, po cestičce. Závidím dětem jejich bezstarostnost. Vždyť bouřku už viděli tolikrát ze svých panelákových oken. A byla „v poho“, jak říkají. Cesta se dostává na úpatí skalní partie, na velké šikmé zelené pláně. Už prší. Leje. Slabé slovo. Žáci to zhodnotili:„Chčije.“ My sami pro sebe dodáváme, že je všechno totálně v prdeli! Jak z toho ven? Bouřka je tu a nikde žádný úkryt. Parkoviště, autobus, restaurace, to všechno je ještě půl hodiny cesty dolů přes zelené svahy. Snad to bude mlátit jen do těch skal nad námi. Jsou nejvyšší. Prásk. Přímo do louky pod námi. A skály jsou přitom hned vedle a jsou tak vysoké. Prásk. Další rána přímo do sloupu lanovky 30 metrů od nás. Zoufalost pro jednoho. Ale nás je 28! Dvacet osm osudů. Naše zoufalství se násobí osmadvaceti. V duchu se v nás vzpíná tisíc šílených myšlenek, tisíc zoufalství, dvacet osm lidských tragédií.

Dokončení příběhu najdete pod příspěvky od Aleny Čepelkové, Aleny Zárybnické, Ivo Doležala a Pita Schuberta. Všechny jsme v tomto okamžiku – ještě před dovyprávěním této osudové příhody - požádali o komentáře.

Alena Čepelková, předsedkyně Českého horolezeckého svazu

Bouřek v horách jsem samozřejmě pár zažila; dnes si však dopodrobna si umím vybavit jen ty, při kterých jsem prožívala proti přírodním živlům podobný pocit bezmoci. V těch několika situacích jsem neměla žádnou možnost se nikam schovat, usnadnit si výstup nebo odložit materiál. Pokud správně vyhodnotíte na základě svých dostupných informací meteorologickou situaci, své možnosti pro dokončení výstupu, popř. úniku, a stejně se ocitnete v centru dění, zbývá vám jediná možnost: neztratit hlavu, věřit v dobrý osud a držet se naplánované trasy.

Mám mezi svými přáteli horolezce, který přežil zásah bleskem na vrcholovém hřebenu Lyskammu v roce 1967. Byl tehdy navázán se svým lezeckým partnerem na jednom laně a postupovali současně jen několik metrů od sebe. Proč to postihlo zrovna jeho neví. Dodá vám ale jednu cennou informaci: pokud se proberete, máte jít tak rychle do bezpečí jak můžete, protože následující dny na tom budete mnohem hůř.

V příběhu Bouřka má popsaná situace jednu zásadní nevýhodu, a to, že dospělí aktéři zodpovídají za 25 svěřenců. Tím jsou psychicky strašně svázáni. Vyhodnocení situace by mělo pravděpodobně vypadat: Je příliš pozdě na to změnit směr. A v žádném případě nedat najevo svoje zoufalství. A také bych asi na jejich místě v tomto okamžiku rychle a bez zbytečných emocí pravdivě všechny informovala o hrozícím nebezpečí s tím, že se pokusíme všichni co nejrychleji dosáhnout parkoviště, a to pokud možno co nejvíce rozptýleni. A sama jako jedna z vedoucích bych pochopitelně postupovala až jako poslední. Přesvědčila jsem se, že na mne strach o někoho jiného funguje jako nejlepší pojistka proti vlastní krizi. Doufám, že anděl strážný v tomto případě zafungoval a všichni dorazili zpět do bezpečí.

Alena Zárybnická, meteoroložka

Stálo-li v předpovědi polojasno až oblačno bez dalšího dovětku, pak měla být obloha z poloviny (4/8) nebo maximálně z 5 až 6/8 pokryta oblačností – tedy počasí ne zrovna ideální, ale rozhodně ne nebezpečné. Pokud by tam bývalo bylo někde ukryto slovíčko „kupovitá“ (čert ví, jak se to řekne italsky, anglicky convective cloud nebo cumuliform cloud), pak jisté riziko bouřek zřejmě viděl i autor předpovědi, jenže se o tom více nerozepsal… Na jeho omluvu dlužno dodat, že se meteorologická situace mohla změnit tak rychle, že meteorolog nestačil vydat, popř. dále šířit opravenou předpověď.

Jak ale vyloučit takové chyby?
Před cestou: (tady si můžu dovolit jisté zobecnění platící pro téměř každou situaci v horách)
1. obecná předpověď z validního (!!!) zdroje na internetu je základ (pro ČR je to www.chmi.cz a tam lze nalézt spolehlivé odkazy na národní meteorologické služby okolních zemí)
2. upřesnění z infocenter, popř. webových stránek daného střediska – mějme se na pozoru v případě zásadních odlišností!
3. znalost lokality a místních podmínek – asi nejproblematičtější bod (potkat tak před cestou starého horala žijícího v místě pár desítek let… Takový „kouzelný dědeček“ by se určitě nemýlil!)

Při cestě:
1. pozorování počasí – předzvěstí hrozících bouřek bývají už dopoledne kupovitá oblaka, jejichž vrcholy „střílejí“ jako věže do vyšších vrstev atmosféry nebo například našedlá modř oblohy, která svědčí o velké vlhkosti vzduchu, která je pro bouřky živnou půdou
2. aktuální data – jsme-li ochotni, můžeme na mobilu či PC pocketu nalistovat aktuální obrázky z meteorologického radaru, tam je vidět i postup bouřek – to bych vřele doporučovala!
3. je-li bouřka nepříjemně blízko, změní se obvykle směr větru (zpočátku fouká ze směru, odkud bouřka přichází, těsně před ní se vítr může otočit o 180 °a přesto bouřka postupuje k nám – tady už je obvykle na všechno pozdě…

O tom, jak složité je správně předpovědět bouřky (a nejen ty) v horách, jsem se na vlastní promočenou kůži přesvědčila mockrát… Může se stát, že ačkoliv je jejich pravděpodobnost vysoká a skutečně se jich pak hodně objeví, budou procházet jiným údolím a horolezci nebudou tušit vůbec nic. To je ovšem pro turisty a lezce ten lepší případ. Nikoliv však pro meteorologa, ten je považován - vcelku logicky - za zbytečného sejčka. Vím, jak obrovsky nevděčné je dělat (i z tepla klimatizované kanceláře) meteorologické zázemí kamarádům, lezoucím po velkých kopcích. Obvykle se třesu strachy víc než oni zimou. Byť spolu většinou komunikujeme jen smskami, nikdy si neodpustím dovětek: a kdyby něco, zeptejte se pokladní! To v úctě k místním, kteří vědí víc než byť i dobře informacemi vybavený přivandrovalec.

A ještě jedna drobnost – autor píše, že přichází mlha. Ona to určitě nebyla mlha v pravém slova smyslu, spíš aktéři vstoupili do mraku – kupovitého mraku, který se vytvořil u kopce – jeho základna ležela níž než vrcholky hor (To, jak vysoko takový mrak vznikne, závisí na teplotě vzduchu, dopoledne jsou mraky níž, odpoledne s rostoucí teplotou stoupají základny mraků výš, a s tím také obvykle i horní hranice oblačnosti. Jsou-li pak splněny další podmínky – třeba vlhkost vzduchu – mohou zpočátku placaté kumuly přerůst v kumulonimby a tedy bouřky.)

Ivo Doležal, ústřední metodik Horské služby ČR

V mládí mě bouřky děsily hlavně obrovským hromem který následoval po blesku a rodiče mě učili počítat podle doby mezi bleskem a hromem, jak je bouřka daleko. A jak se prodleva prodlužovala, tak jsem byl rád že se bouřka vzdaluje. Když jsem i pochopil že hlavně blesk je to největší nebezpečí, tak jsem se na hrom těšil. Po několikerém přečtení známé knížky od Pita Schuberta, jsem dokonce dočasně nabyl přesvědčení, že vím co mám dělat při bouřce na horách.

Asi před několika roky jsem byl se svojí přítelkyní ve Vysokých Tatrách na návštěvě u Ivana Gálfyho, který je pro horolezce pojem. Večer jsme při bílém vínku domlouvali, kam se vydat na horskou túru s ohledem na ne zcela ideální předpověď počasí. Vyrazili jsme ze Sliezkého domu přes sedlo s návratem do Smokovce. Kousek pod sedlem (už bylo na dohled) jsem před sebou viděl tři dvojice s náskokem do půl kilometru. Najednou nebe nad námi rychle ztmavlo a zaslechl jsem lehké zaburácení hromu. Zvedl jsem hlavu, že budu počítat, jak je bouřka daleko. Napočítal jsem osm a lehce mávl rukou, že je to daleko a nás to mine. Nestačil jsem uhýbat, jak rychle se postupně ty tři dvojice vraceli kolem nás zpět do údolí. To bylo ještě sucho a neklouzalo to. Přítelkyni jsem pobídl k dalšímu pokračování ve výstupu, je přece škoda ztratit výšku. Co se dělo dále, to vzalo i mě řeč. Tmavomodrá tma, blesky nad námi a vody jak z kropícího vozu. Jen jsem si dřepnul, bez jediného slova i moje přítelkyně, zahodil batoh s mobilem a foťákem a čekal v němém úžasu. Jak vše rychle začalo, tak to i odešlo a do Smokovce, kde nespadla ani kapka, jsme se v pořádku vrátili.

Jak jsem si poradil s bouřkou, před kterou všichni utíkali, jsem večer vylíčil Ivanovi Gálfymu. Jenom si pamatuji, jak mě Ivan nazval (a nebylo to moje jméno) a pak s ironicky dodal, že minulý týden jeden profesor také počítal jak je bouřka daleko… A pak jej snášeli mrtvého do údolí. Od té jsem už nic takového neudělal a před bouřkou mám největší respekt.

Pit Schubert, šéf bezpečnostní komise UIAA

Zásadní chybou, která rozhodovala o uskutečnění túry a která by se neměla vyskytnout, bylo nedobré vyhodnocení stavu počasí. Něco takového by se nemělo přihodit. Mnoho let pravidelně před túrou velmi pozorně sleduji předpovědi a informace o budoucím vývoji počasí v oblasti, která bude mým cílem a kde túru uskutečním. Na místě pak tyto informace porovnávám se skutečným stavem. Nikdy se mi nestalo, že bych se na základě dodaných informací a lokálního pozorování v místě pobytu v horách dostal do podobné situace.

Co se týče chování během bouřky na louce pod masivem je třeba dodat, že teleskopické hůlky je nutné odložit. Při jejich používání během bouřky se totiž zvyšuje nebezpečí ohrožení - roli zde hraje tzv. krokové napětí resp. napětí, které vzniká při pohybu hůlek při chůzi s nimi. Je pravda, že hůlky nejsou žádná levná záležitost. Osobně bych hůlky neodhazoval neorganizovaně. Včas bych rozhodl o jejich odložení tím způsobem, že bych všechny hůlky svázal jednou repšnůrou a někde na vhodném místě bych je odložil nebo uschoval (pokud takové místo v terénu bude). A další den nebo po bouřce bych se pro ně vrátil.

Dokončení příběhu:

Jsme ale přece profíci, takže hlavně, že studenti jsou relativně v klidu. No nejsou, ale ještě nehysterčí. Předstíráme chladnou hlavu, rozhodné jednání. Strach na nás teď nesmí být vidět. Prásk! Dvacet metrů od nás. Přímo do mokré louky, po které jdeme dolů. Co jim říct? Strach velí zavelet k rychlému úprku směr parkoviště. Rozum si zase matně vzpomíná na varování Mirka Dušína z Rychlých Šípů: „Hlavně ne rychlé pohyby!“ Vidím to políčko komiksu před očima jako živé. A pak hned to další, kde blesk sráží starou babku uprostřed pole na kolena. Taky si vzpomínám na bestseller Pita Schuberta: „Bezpečnost a riziko na skále a ledu“ Jak to tam bylo s tou bouřkou? Úkryt, dřep, izolační podložka pod nohama, ne přímo u skály. Hmm, tak to teď asi nepůjde. Už vidím tu loterii. 25 dřepících žáků na otevřené mokré louce. A krokové napětí? Hezká teorie, ale jak dolů s nohama u sebe?

Snažíme se krotit teď už trochu zdivočelý dav. Jdeme rychlým krokem dolů. Je těžké neběžet. Lítá to mezi námi. Jeden blesk za druhým. Skal si to nevšímá. Kolem nás se řítí dolů dva italští horolezci. Běží a řvou. Chvíli jim nerozumím. Co to po mně křičí? Aha, hůlky, teleskopické hůlky zahodit. To snad ne. Stály mě dva a půl tisíce. Ne lir ale korun! Přece je neodhodím. Navíc bez nich bych se snad při cestě dolů zabil. Už tak jsme se všichni několikrát vyváleli v klouzavém blátě. Je to jedno, jsme jak splašené vystrašené stádo. Je velká práce krotit sebe. A s dětmi, za které máme zodpovědnost, je to nadlidský výkon. Ale jsou dobří. Poslouchají a zvládáme to. Jít v houfu nebo s většími mezerami? Mám jít první a brzdit je, aby neletěli, nebo vzadu sbírat v blátě pomalé? Karel jde první, Libor uprostřed, já to ženu zezadu. Od Karla mám vzdálenost několik desítek metrů. Ty metry, o které bude dřív v bezpečí mu závidím. Co je lepší, když to zabije mě nebo radši někoho z dětí? Jaká je pravděpodobnost, že to někdo odskáče? Ty blesky se přece jednou musí strefit. Pravděpodobnost přírody. Pravděpodobnost boží dobré vůle? Jak se počítá? Kdo z nás to bude?

Jsme dole, v autobusu. Všichni živí a v pořádku. Lijeme do sebe s Karlem a Liborem panáky. Teď není čas si hrát na učitele, teď jsme oblíbenci bohů. Protentokrát.

K problematice bouřek a blesků jsme na závěr tohoto dílu požádali prof. RNDr. Pavla Kubeše, CSc. z Katedry fyziky Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze

Blesk je elektrický výboj, který přenáší náboj, většinou záporný, z mraku na zem. Šíří se rychlostí 500 km/s, má náboj několika coulombů a trvá krátkou dobu několika milisekund. Protékající proud je značný, minimálně ve stovkách ampérů a v počáteční fázi dosahuje i stovek kiloampérů. Bleskový proud neprotéká jedním kanálem, obvykle se pozoruje řada podružných kanálů s menšími proudy. Bleskový výboj mezi mrakem a zemí neprobíhá jednorázově, opakuje se několikrát ve stejné stopě. Vzhledem k tomu, že časový odstup je v desetinách sekund, vnímáme jej jako jeden záblesk.

O blesku není žádná informace předem, pouze po průběhu světelného signálu vnímáme zvuk doprovodné rázové vlny, zahřmění. Ve volné přírodě se můžeme tedy bránit pouze tím, že minimalizujeme možnosti, které by mohly šíření kanálu v naší blízkosti ovlivnit. Je dobré být dále od vodivých předmětů, zvláště větších rozměrů a špičatých a ostrých hran, tedy i lyžařských kovových hůlek. Pro blesk není velkým odporem ani strom nebo nekovový stožár elektrického vedení. Vzhledem k silným elektrickým polím a proudům je lépe stát na místě, než se pohybovat. Rovněž je lepší být suchý pod pláštěnkou než promočený na kůži. Velmi dobrou ochranou je pobyt uvnitř prostoru s kovovým nebo vodivým povrchem, v dutině nebo vnitřku automobilu.

Blesky mají své vnitřní zákonitosti, jejich dráha často neodpovídá našim zkušenostem o silných polích, vysokém napětí a silných proudech. Jako fyzik potvrzuji to, co vyplývá ze závěru textu: Že jediné a poslední, na co můžeme spoléhat v osudových okamžicích bouřek, je přízeň bohů. Je to tisíciletá zkušenost našich předků, která se v těchto situacích oživuje.