Aljaška - poslední divočina na Zemi
Cestování a trekking zemí zlatokopů a dobrodruhů

Lidé&HORY č. 1/2009
Původní článek a fotky po rozkliknutí náhledů vlevo

Text: Jan Vesták a Martin Dušek (Smrt na stezce Stampede)

„Aljaška je někdy nazývána “Last Frontier” - poslední hranice. Jako by za ní už nemělo nic být... Je to jedna z nejméně obydlených oblastí Severní Ameriky. Divoká a neposkvrněná příroda, jedno z posledních takových míst na světě. Tajga, tundra, nekonečné ledovce, kraj romantiky, kraj s největším počtem divoké zvěře na americkém kontinentě. Žije zde přes 20 000 medvědů grizzly... Léto je tu teplé, příjemné, s dobou denního svitu odpovídajícímu polárním podmínkám. Je to krajina, kde i mraky mají jiný rozměr. Den trvá 20 hodin...”
Miloš Brunner, cestovatel a dobrodruh

Na Aljašku jsme odjížděli s rozporuplnými pocity. Po horolezeckém výstupu na McKinley jsme si naplánovali měsíc a půl trekkingu a cestování aljašskou divočinou. Čekali jsme krásnou, leč jednotvárnou přírodu, hejna komárů, zimu, šedivou oblohu a Američany s konzumním životním stylem. A vrátili se s pocity modrého nebe a neuvěřitelné a nepoznamenané divočiny - na každém kroku rozmanité a překvapující. Vrátili jsme se z krajiny, kde slunce svítí o půlnoci, z krajiny drsných mužů, stříbrných lososů, polárních září a medvědích steaků. Z krajiny zlata i bídy, radosti i lidských tragédií. Vrátili jsme se s radostí, že civilizace v tomto odlehlém koutě světa ještě nestihla naučit potomky Eskymáků kultuře hamburgerů a Coca-coly...

Po několikaletém putování všemi možnými kouty zeměkoule jsme s kamarády poprvé zažívali pocit, že jsme našli místo na světě, kde se otisky člověka rozptýlily v tak velkém a divokém prostoru, že jsou téměř neznatelné. Naopak stopy v našich srdcích tato země zanechala hlubší, než jsme čekali.

Je zimní večer uprostřed Evropy. Slunce se pomalu dotýká západního obzoru, za chvíli bude na Aljašce svítat. Beru tužku a odvahu a začínám psát. Zážitky se dají zaznamenat na papír, pocity už hůř. To, co v nás zůstalo po návštěvě Aljašky, však nelze vystihnout, popsat ani zaznamenat. To se musí prožít. A tak v létě sbalte mapu, repelent, dobré boty, pár dolarů a můžete vyrazit. Stezky máte prošlápnuté. Šťastnou cestu...

„Radost ze života vyplývá ze střetávání se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení, než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce...”
Christopher McCandles

„On the road“ – Kenai Peninsula

Několik vrstev oblečení, které stejně nestačí, pach lososů, led, zima jako na Aljašce... Tak vypadá návrat z putování po Kenai Peninsula do Anchorage. Venku je sice na kraťasy, jenže my se tísníme na korbě chladícího auta naloženého obrovskými ledem obalenými lososy. Vracíme se po týdenním autostopu a treku po poloostrově Kenai. Před týdnem naše horolezecká expedice slezla z vrcholu studeného Mt. McKinley, zbylo nám deset dní času, tak se vozíme chladícím vozem po jižním výběžku Aljašky. Zítra čekáme příjezd kamarádů z Čech, abychom na treku strávili poslední měsíc prázdnin v těchto zaslíbených končinách. Komáří sezóna pomalu končí, listí na stromech začíná zlátnout, lososi táhnou peřejí. Tušíme, že srpen by mohl být přesně ten správný měsíc pro naše plány. Zvlášť jestli nám naši kamarádi přivezou z Čech novou zásilku čistého oblečení, českého chleba a moravské slivovice. V půjčovně aut na nás navíc čeká úplně nový 15-ti místný VAN, který nám od zítřka bude sloužit jako domov, doprovodné vozidlo, skladiště nejpotřebnějších věcí (kytary, rybářské pruty, pivo) a především jako zdroj neutuchající radosti z pocitu naprosté volnosti a soběstačnosti. Bez možnosti odvézt se po vlastní ose na ta nejzapadlejší místa, na výchozí body všech treků, si to v těchto končinách, kde se vzdálenosti mezi nejbližšími vesnicemi na mapách lépe měří krejčovským metrem než milimetrovým pravítkem, nedokážeme představit.Přesto tento týden čekání na kamarády, věnovaný z nouze autostopu, byl také nezapomenutelný a z hlediska poznání místních lidí nenahraditelný. Pojďme se tedy ještě na chvíli vrátit „On the road...“

Autostop na Aljašce funguje bezvadně. Díky velkým vzdálenostem, velkým autům a velkým srdcím místních lidí vás tady nikdo nenechá ve štychu. Auta ale někdy jezdí s frekvencí jedno za hodinu, takže klasická věta stopaře: „Ještě pět aut a jdu po svých...,“ tady nabývá jiného významu. Většina těch, kteří vám zastaví, pro vás udělají maximum. „Potřebujete o dvě vesnice dál? Já sice bydlím hned v té následující (50 mil), ale hodím vás až do té vaší (dalších 50 mil)...“

Necháváme se vyložit na malém parkovišti u zálivu Turnagain Arm. Z původního záměru pozorování velryb upouštíme, je totiž odliv, což znamená, že moře couvlo o několik desítek metrů a ze zálivu, kudy normálně proplouvají na své pouti jedni z největších živočichů planety, se stává bahnitá mělká laguna. Aljašské pobřeží totiž patří k místům s vůbec největším přílivem a odlivem na světě. Rybáři zde mají přesné tabulky a kalendáře, kdy, kde a v kolik hodin začne pobřeží couvat. Stojíme tedy znovu u krajnice, potřebujeme dovézt k výchozímu bodu na Resurrection a Devils Pass Trail. Mávat ani nemusíme, stejně jediné auto, které nás míjí, jede v protisměru do Anchorage. Jenže to náhle zastavuje asi 50 metrů od nás, troubí a na jeho střechu vylézá urostlý černoch a mává na nás signalizační oranžovou vlajkou, kterou používají silničáři k označení práce na silnici. Děláme, že nevidíme a neslyšíme, nějak se nám to nezdá, jenže troubení nepřestává, žádné auto v našem směru nejede a tak se s divným pocitem rozhodujeme zjistit, co se děje. Nechce se nikomu, situace vypadá podezřele a zvláštní osádka malého čtyřmístného pickupu (černoch, Mexičan a běloška) nám ostrým tónem velí k nástupu dovnitř. Máme pocit, že když odmítneme, bude to náš poslední okamžik. A tak bágly putují obloukem na korbu, my tři na zadní dvojsedačku, vyrážíme, z rádia řve mexická hudba, běloška nám automaticky podává cigára, my - nekuřáci - si netroufáme nezapálit a černoch otáčí auto v našem požadovaném směru a ptá se, kam to bude. Říkáme náš cíl, oni že „no problem“ a už s námi vyrážejí na pro ně třistamílovou zajížďku. Na čelní desce se povalují nevystřílené náboje ráže „grizzly a větší...,“ ani nedutáme. Vykonáváme všechny povely, které nám tato podezřelá posádka nakáže, takže: kouříme jednu za druhou, vyprávíme o zemi s názvem Czech Republic kdesi v srdci Evropy, což musíme stejně ještě upřesnit jako místo někde mezi Německem a Afrikou. Připadáme si jako v akčním dobrodružném snu, po kterém se člověk probudí zpocený, ale šťastný. Kromě neohlášené zajížďky mimo silnici do hloubi lesa, kdy se v nás krve nedořezalo, vystupujeme za dvě hodiny tam, kam jsme chtěli dojet. Zajížďka do lesa měla, jak se později ukázalo, úplně prozaický důvod. Ten černoch byl místní ranger a jel se kouknout, jestli už v potoce táhnou lososi.

„Ty rozměry všeho jsou úchvatný. V Evropě jedeš a během sta kilometrů jsou lesy, pole, louky, města. Na Aljašce třeba vjedeš do lesa a po stovce mil jsi pořád ještě v něm. Všechno je tam obrovský. A vidět ty velký ledovce, jak spadají přímo do oceánu...”
Oleg Čajko - cestovatel

O co neuvěřitelnější je však další stop. Po návratu z treku nás vozí chlapík, který se jen tak sám potuluje Aljaškou, mění kvůli nám své plány, každý den sice říká, že už hned zítra musí domů do Losího průsmyku, ale přesto nás každé ráno znovu naloží a s neskrývanou radostí odveze o kus dál. Poznáváme tak společně celý poloostrov, jezdíme společně na nákupy i do prádelen a chytáme na moři lososy. Po několika dnech se téměř násilím musíme odloučit, protože začínáme trochu pociťovat ztracenou svobodu autostopu, i když nebýt pohostinství našeho dočasného průvodce, asi bychom z Kenai viděli a zažili jen minimum. Se zvednutým palcem jen tak ze zvyku mávneme na první auto, které projíždí kolem. A už se vezeme na korbě chladícího náklaďáčku, společnost nám dělají mražení lososi a stále nemůžeme uvěřit, že prostopovat během několika dnů přes 2000 kilometrů není na Aljašce vůbec žádný problém…

Za dva dny prořízne oblohu nad pohořím u Anchorage Boeing společnosti Delta. Přistane na mezinárodním letišti obklopeném jezerem, mořem a jehličnatým lesem, z něho vystoupí sedm našich kamarádů a my – teď už ostřílení aljašští harcovníci – je se shovívavým úsměvem přesvědčujeme, že obrovský los, který stojí na silnici mezi letištěm a hostelem, není v této zemi nic neobvyklého. Následující den už se v autorádiu v čerstvě půjčeném 15ti místním autě střídá U2, Metallica a Jarek Nohavica a řítíme se (občas i o dost rychleji, než je povolená rychlost) po George Parks Highway vstříc našemu největšímu dobrodružství v divočině.

Smrt uprostřed divočiny

Když se na jaře roku 1992 vydal mladý muž z dobře situované americké rodiny jménem Christopher Johnson McCandles do odlehlé části Aljašky, aby zde v osamocení uprostřed divočiny hledal dle záznamů ve svém deníku smysl své existence a celého světa, jiný, než jaký mu poskytovala konzumní americká společnost, netušil, že se stane slavným. Bohužel se tak stalo proti jeho vůli za tragických okolností. Po pěti měsících byl nalezen lovci karibu jen několik dní poté, co zemřel na následky podvýživy a chronické otravy pro něj neznámou rostlinou podobnou našim bramborám. V té době mu bylo 24 let.

„Avšak tak slabý jako nikdy za celý život. Smrt se vynořuje jako skutečné nebezpečí. Příliš sláb na vydání se na cestu; doslova uvězněn v divočině. - Žádná zvěř.”
Christopher McCandles, zápis v deníku po 100 dnech v divočině

Jeho tragický osud se stal o několik let později světovým bestsellerem díky knize Jona Krakauera, ve které je popsán příběh Alexandra Supertrampa, jak sám sebe Chris nazýval. Chrisova osudná stezka Stampede se tak stala kultovním místem mnoha mladých dobrodruhů, přesto jen málokdo se na tato místa vydává a z této skupiny odvážlivců potom pouze nepatrná část bývá úspěšná. Důvodem je odlehlost místa a fyzická náročnost takového „výletu“. Na jeho konci čeká cestovatele velké překvapení - starý autobus, poslední Chrisovo útočiště. Vysvětlení toho, kde se vzal uprostřed divočiny, popisují následující věty: V šedesátých letech 20. století se americká federální vláda rozhodla, že v části jednoho národního parku začne těžit železnou rudu. Vyčlenila proto část území o rozměrech přibližně 10krát 30 mil z plochy národního parku a vybudovala zde náznak cesty, ke které byly přistaveny 3 staré městské autobusy z Fairbanksu, jež měly sloužit jako provizorní ubytovny pro dělníky. Ze záměru však sešlo, dva z autobusů byly odtaženy zpět a stezka pomalu začala zarůstat. Jako němý svědek neúspěšné lidské snahy o kolonizaci zde zůstal poslední autobus, který byl tak daleko, že již úředníkům nestál za odtažení. Dnes slouží jako přístřeší několika lovcům nebo dobrodruhům, kteří sem každoročně zavítají, a zároveň jako vzpomínka na poslední dny života Alexandra Supertrampa. Členové naší výpravy četli knihu s osudem Chrise McCandlese všichni a je možné bez nadsázky říci, že u mnohých z nás to byl hlavní motiv cesty na Aljašku.

Důležité je jistě doplnění, že v době našeho aljašského putování ještě nebyl natočen úspěšný film Into the wild (Útěk do divočiny), který byl loni zfilmován právě na motivy Chrisova příběhu. Díky němu už dnes stezka Stampede jistě nebude tou tajemnou, neprůstupnou a nebezpečnou částí aljašské divočiny.

Z výchozího bodu, do kterého zajíždíme autem, trvá cesta až ke starému autobusu průměrně 3 dny. Cestou nás však ještě čekají nejrůznější nástrahy aljašské přírody. Stezka je ze začátku zřetelná a chvílemi máme pocit, že se procházíme po Šumavě. Z něho nás ovšem záhy vyvádějí otisky medvědích tlap a hromádky plné semínek z bobulí, ze kterých se ještě kouří. Při prvním takovém setkání se stopami vládce místních hvozdů se naše výprava, doposud bezstarostně rozložená do několika skupinek, řadí do pevné formace. Uvádíme do stavu pohotovosti veškeré naše zbraně sestávající z pepřových sprejů a rolniček na akustické plašení.

Následné setkání s mohutným grizzlym, který se nás naštěstí bojí snad víc než my jeho, probíhá na uctivou vzdálenost. Další překážkou na cestě je voda. Zpočátku jen ve formě ledových potoků, později se nám však staví do cesty dvě řeky. Řeky, které se staly osudnými právě pro tragický příběh Chrise. Ukazuje se ale, že strach v případě té první měl velké oči a vody je maximálně do metru. Následuje několik kilometrů pohodové cesty po náhorní plošině porostlé tundrovou vegetací, když se z dálky začne ozývat temné hučení. Je to veletok řeky Teklanika s místy až kilometr širokým řečištěm, ve kterém je více ramen širokých několik desítek metrů se světle šedou neprůhlednou vodou o teplotě 7 ?C, zbarvenou jílovými částicemi z ledovců. Stojíme na břehu, sledujeme mlčky vodu valící se z ledovců dolů do údolí. Naše pohledy se začínají potkávat a celkem přesně vyjadřují, co se nám všem v tu chvíli honí hlavou. Tak tady byl ten konec Chrise a možná teď i našeho putování! „Snad tady neskončíme, to nemůže být pravda!“ Je přece nízký stav vody, naši nemnozí předchůdci se také přes řeku museli dostat. Opatrný optimismus nahrazuje beznaděj a začínáme velmi zvolna hledat pravděpodobný brod. Vybíráme místo, kde jsou koryto řeky i jednotlivá ramena nejširší a tedy teoreticky s nejmenší hloubkou. Postupně se střídavě přes vodu a suché štěrkové náplavy dostáváme až k hlavnímu toku, za nímž je již kýžený druhý břeh. Voda nás nadnáší, na pohyblivém oblázkovém dně se nelze udržet ani s pomocí trekových hůlek, je třeba pořád jít. Jakmile člověk s patnáctikilovým batohem na zádech ztratí kontakt se dnem, stane se kusem dřeva hozeným do divoké vody, na které čeká po zhruba jednom kilometru kaňon s obrovskými peřejemi - plavba z posledních… Šťastná skupinka na druhém břehu se ale začíná zvětšovat a po nějaké době je kompletní! Adrenalin se vyplavuje po litrech a zuby drkotají možná nejenom zimou. Ta nám však způsobuje křeče v nohou ještě několik minut po vystoupení na suchou půdu. Nejhorší překážku ale máme úspěšně za sebou. Tedy směrem tam... Ale nad tím raději nepřemýšlíme, i když v koutku duše víme, že v období krátkého aljašského léta, kdy tají ledovce, se z řek, které na mapách vypadají jako Sázava u Čerčan, stávají prudké veletoky o šířce několika set metrů, přičemž vše závisí mimo jiné i na aktuálních srážkách a situace se může výrazně změnit během několika málo hodin…

Tato skutečnost se stala osudnou i Chrisu McCandlesovi, který se vyčerpán pokoušel vrátit do civilizace. Rozvodněná řeka, kterou jsme právě překonali, však předurčila jeho osud.

Další překážkou se stává voda stojatá, a to díky aktivitě bobrů. Na levém břehu se cesta utápí v jezerech hlubokých několik metrů. Překonávání bobřích hrází není vždy bezpečné, o čemž nás přesvědčuje nechtěné plavecké extempore jednoho z našich kamarádů, samozřejmě s veškerou bagáží. I tyto nástrahy nakonec zdárně překonáváme a druhý den zčistajasna stojíme na malé mýtině a před námi je starý, rozbitý, nicméně vesele barevný autobus, který na první pohled nepůsobí vůbec jako tragické místo.

Uvnitř nacházíme věci, které by zde podle knížky měly být - stará kamna, lůžko, na kterém Chris zemřel, deník se záznamy nemnoha návštěvníků tohoto místa včetně zápisu od Jona Krakauera, xeroxové kopie časopisu Outside s příběhem Alexandra Supertrampa a několik dalších osobních věcí. Dále je zde pamětní deska a zásoby potravin pro případ nouze, které sem dopravili vrtulníkem rodiče Chrise McCandlese. Ty jsou průběžně doplňovány náhodnými poutníky. Také my přidáváme něco málo ze zásob. Trávíme zde den a noc a stále znovu probíráme téma, které nás sem přivedlo. Všichni společně i každý v duchu sám se sebou. Přestože druhý den ráno toto místo opouštíme, v mysli se sem neustále vracíme, až to občas vypadá, že jsme nikdy neodešli. Cestou zpět máme štěstí, voda ještě mírně klesla a za dva dny nás vítá pohodlí a bezpečí našeho auta.

Život novodobých zlatokopů

Zastavujeme u malé říčky poblíž Fairbanks, jednoho z center zlaté horečky, kterou už pamatují jen zrezavělé části těžebních strojů dnes ověšené cedulkami a nákresy, jak to kdysi všechno fungovalo. O kousek dál stojí malý pickup a jakási žena nabírá do obrovských kýblů říční naplaveniny. Místní lidé si sem jezdí pro písek a sedimenty, které pak v klidu a teple domova propírají nad vanou. Moderní doba žádá i od zlatokopů moderní metody. Dojde-li někde proti proudu v okolí potoka k nové erozi, je šance na nalezení zlata poměrně velká a jak později zjišťujeme, rýžování místních obyvatel v zátočinách tohoto potoka je opravdu uskutečňováno více z ekonomických pohnutek než jen z nějaké nostalgie po starých časech. Naše holky si berou hliníková víčka od ešusů a máchají se ve studené vodě, zatímco pánská část ansámblu vytahuje z auta plechovky s pivem a s pokřikem: „Tohle je naše zlato!“ do sebe klopíme jedno pivo za druhým.

„Nevím, co na tý Aljašce všichni vidí. Stromy v lesích jsou tak tenký, že si tam připadáš, jak když chodíš po chmelnici… Vůbec jsem tam nemoh´spát. I v noci je tam pořád světlo! …Ale je tam taky největší spotřeba alkoholu v Americe...”
Láďa Lomský – cestovatel

Paní (podle poznávací značky auta, tvrdých rysů, džínové vestičky, koženého klobouku a plných kýblů písku) - domorodkyně - přichází nejprve trochu nevěřícně zjistit, kdo se jí to usadil v revíru. Když však vidí naši idylku, steaky ulovené v supermarketu a holky s víčkama od ešusu ve vodě okamžitě ztrácí nevlídnou tvář a s typickou aljašskou pohostinností nás zve nazítří k sobě do Fairbanks. Zjišťuje, odkud a kam putujeme a začíná vyprávět o svém životě na severu. „Když je zima a světlo je jen několik málo hodin, vstanu kolem desáté dopoledne. Když svítá,“ upřesňuje pro jistotu. „Začnu rovnou připravovat oběd, na snídani není čas, a než ho s manželem sníme, je už zase tma. Chlapi jdou pít do hospody, já jdu spát. Nic jiného se tady v zimě dělat nedá...“

Na Aljašce je podle statistik největší množství sebevražd z celých Spojených Států a zároveň největší alkoholismus. Podáváme tedy naší nové známé plechovku piva, loučíme se a ona odjíždí domů do Fairbanks, vstříc dalším aljašským statistikám...

The end…

Sedíme na molu u jezera, je poslední den našeho putování. Projeli jsme téměř celou po zemi dostupnou část Aljašky, hodně toho prošli na trecích. Jména jako Denali, Talkeetna, Wrangell, Chugach, Kenai, Kennicott, Chena, Stampede a spousta dalších zůstanou už nadosmrti zapsaná v našich srdcích a vzpomínkách. Půlnoční slunce zapadá za obzor, aby za chvíli vyšlo na opačné straně jezera. Jen pár metrů od nás se přišel napít náš starý známý los, nad jeho parožím přistává obrovský Boeing Alaska Airlines s velkým logem Eskymáka na trupu. Listí za ty dva měsíce stačilo zezlátnout, stejně jako jehličí modřínů. Teď přijde krátký, ale krásný podzim a po něm sedm měsíců sněhu, zimy a tmy. Několik Aljaščanů možná opět přispěje ke smutné statistice státu s nejvíce sebevraždami, ale ti, co zůstanou, se proberou z kocoviny dlouhých zimních nocí do krásného aljašského léta. Nezapomenutelného, neuchopitelného, jedinečného.

„Sám a opuštěný v širém světě procházel se Havran pustou oblohou. Ve stopách sněžnic se objevovaly jasné hvězdy. Na břehu oceánu se zastavil a požádal Tuleně: „Přines mi trochu země ze dna.“ Tuleň se vrátil po šesti dnech vyčerpaný a oněmělý. Na ploutvích měl bahno. Havran bahno posbíral a odletěl. Při letu mu padalo. Kamkoliv dopadlo, vznikaly ostrovy, vyrůstaly stromy, rodila se zvěř...”
Eskymácká pověst o Stvoření

Praktické informace a trekkingové oblasti

Prvními bělochy, kteří vstoupili na aljašskou půdu, byli členové výpravy ruského carského vyslance Vituse Beringa v roce 1741. Ještě před sto lety obývalo Aljašku 32 tisíc obyvatel, dnes jich zde žije 620 000, z toho 90 tisíc domorodců (Eskymáků, Indiánů a Aleutů). Největším městem je zhruba čtvrtmilionové Anchorage (včetně přilehlé aglomerace), dále je to Fairbanks (80 tisíc obyvatel) a Juneau, které je od roku 1900 se svými „pouhými“ třiceti tisíci hlavním městem Aljašky.

Původně byla Aljaška po dobytí bílým mužem územím carského Ruska, od kterého ji za dnes neuvěřitelných 7,2 milionu dolarů koupila v roce 1867 vláda USA. Hlavním iniciátorem této transakce byl tehdejší ministr zahraničí William Seward, který musel čelit mnoha odpůrcům poukazujícím na nesmyslnost tohoto obchodu. Lepší investici si však americká vláda nemohla přát. Se svojí rozlohou 1 522 595 km2 zabírá Aljaška, od 1. 3. 1959 jako 49. stát Unie, pětinu rozlohy celých Spojených států. Pod modrou vlajkou s osmi zlatými hvězdami znázorňujícími souhvězdí Velké Medvědice (vlajka státu Aljaška) se skrývá obrovské přírodní bohatství, ať již je to ropa, jejíž těžba tvoří 85% státního příjmu, nebo zlato, měď a další kovy. Velmi významná je také těžba dřeva a lov lososů. Kromě toho je nedotčená příroda, možná poslední na Zemi v tomto rozsahu, v posledních letech cílem mnoha turistů a příjmy z této oblasti se staly druhým nejvýznamnějším finančním zdrojem Aljašky.

Na Aljašce leží nejvyšší hora Severní Ameriky Mt. McKinley (6194 m) původními obyvateli nazývaná Denali. Hora je známá nejen díky extrémním mrazům, ale také díky velkému převýšení mezi okolním horským platem a vrcholem, které činí zhruba 5500 m (např. u Mt. Everestu se stejně měřené převýšení udává cca 3700 m). Na vrchol Mt. McKinley poprvé vystoupili členové americké expedice, kterou v roce 1913 vedl Hudson Stuck. Prvními muži na vrcholu byli Walter Harper, Harry Karstens a Robert Tatum.

„Raději bych vystoupil na Mt. McKinley, než objevil nejbohatší aljašskou zlatou žílu.“
Hudson Stuck – arcidiakon v teritoriu Yukon

Aljaškou protéká více než 3000 řek v čele s legendárním Yukonem, tisíce jezer (největší Lake Iliamna má rozlohu 2980 km2) a další miliony a miliony hektarů území, která jsou prakticky prosty lidských zásahů. Čtyřicet a půl milionů hektarů je pod správou chráněných území, včetně 9 národních parků.


Trekking na Aljašce

lze provozovat v podstatě dvěma způsoby. První možností je držet se množství značených a v průvodcích dobře popsaných cest, které jsou v hlavní turistické sezóně také hojně navštěvovány. Druhá, dobrodružnější a v aljašských podmínkách často preferovaná možnost je trek divočinou mimo značené cesty. Za přísně regulovaných, ale dobře fungujících a promyšlených podmínek takto například funguje většina trekových etap přímo v nejznámějším národním parku Denali (Denali National Park and Preserve) nebo v největším parku USA Wrangell - St. Elias. Vždy je však nutné prostudovat si podmínky v příslušných Visitors centrech. Hlášení plánované výpravy s popisem trasy také není formalitou, samozřejmostí je dodržování základních pravidel v souvislosti s bezpečným soužitím s častými medvědími společníky.

Vždy se jedná o několikadenní putování nejdrsnější divočinou, kde spíš než obtíže s délkou etap a fyzickou náročností nastávají komplikace spočívající především v neprostupnosti krajiny. Často jde o průstup arktickou tajgou a tundrou, kde neexistují žádné stezky. Problémy s orientací a přežitím uprostřed největších a nejbohatších lokalit divoké zvěře (a divokých komárů) na světě určitě budou patřit mezi nezapomenutelné zážitky všech cestovatelů, kteří se k takovémuto treku odhodlají.


Typické trekkingové oblasti:

Místo, kde medvědi vládnou lidem – trekking v Národním parku Denali

Národní park Denali je pojmenován podle své největší, nebo chcete-li nejvyšší dominanty – masívu Mt. McKinley, v domorodém jazyce řečeném Denali - Veliká.

Park byl vyhlášen v roce 1917 na ploše 24 tisíc km2. Vstupní branou do parku je Visitor centrum nedaleko hlavní silnice Anchorage – Fairbanks, kde získá návštěvník všechny potřebné informace. K prohlídce parku je několik možností. První je použití vlastního automobilu, avšak pouze na prvních 22 mílích silnice, která vede napříč parkem Denali. I v této „okrajové“ zóně je možnost kratších treků.

Další možností je kyvadlová autobusová doprava. Pokud máte zájem o vícedenní pobyt, je nutné se ve Visitor centru zaregistrovat a zajistit si permit ke vstupu do některého ze sektorů. Národní park (nikoliv celý, pouze jeho část kolem turistické silnice, která je dlouhá 89 mil a končí v bývalé zlatokopecké osadě Kanthishna) je rozdělen na sektory o velikosti několika desítek km2 a do těchto sektorů má vždy přístup omezený počet návštěvníků – většinou mezi dvěma a osmi. Autobus vás vysadí na určeném kilometru silnice, dostanete mapku a pokyny a na vymezenou dobu jste v rámci stanovených regulí pány přiděleného území. Samozřejmě že ne všechny sektory jsou stejně atraktivní, takže na ta nejlepší místa bývá celkem nával – rezervaci je třeba v sezóně provádět několik dnů (i týden) předem. Některé ze sektorů jsou placené, jiné zdarma, záleží i na délce pobytu, v každém případě si platí návštěvník cestu autobusem. Délka pobytu je samozřejmě v jednotlivých sektorech omezena. Poslední variantou je jednodenní výlet autobusem po turistické silnici, a to buď osmihodinový k Eielson Visitor Center nebo jedenáctihodinový k Wonder Lake.

Cesta začíná na parkovišti podrobnou instruktáží, jak se chovat v autobuse, že je nutné se připoutat, nejíst za jízdy, naopak je povinností upozornit ostatní na zajímavost, kterou uvidíte, prostě Amerika alias „nesušte v žádném případě psa v mikrovlnné troubě...“ Nedoporučujeme v žádném případě dělat si z této absurdní přednášky legraci, odpovědí vám bude vážné pokárání spolucestujících, kteří hltají každé slovo průvodce: „Pokud vám řekneme medvěd nalevo, otočte hlavu doleva.“ Dá se to však přežít bez úhony. Odměnou vám budou nádherné scenérie včetně pohledu na Mt. McKinley a pokud budete mít alespoň trochu štěstí, spatříte medvědy nebo jiné velké savce (losy, karibu, aljašské ovce), případně nad vámi zakrouží orel bělohlavý.

Velmi zajímavou možností jsou vyhlídkové lety kolem Mt. McKinley z městečka Talkeetna s možností vysazení na ledovcích pod nejvyšším vrcholem Severní Ameriky, čehož hojně využívají především horolezci.

V království největších ledovců – trekking v národní parku
Wrangell- St. Elias

Největší národní park Spojených států Wrangell – St. Elias leží na hranicích s Kanadou (bilaterální park na kanadské straně se nazývá Canada‘s Kluane NP). Byl vyhlášen v roce 1980 jako část Alaska Lands Bill, Wrangell – St. Elias NP and Preserve. Tvoří jednu z největších divočin na světě.
Dominantou parku jsou vysoké hory a obrovské ledovce, je zde devět ze šestnácti nejvyšších vrcholů v zemi. Nachází se zde také Baglei Ice Field, největší subpolární ledová plocha v Severní Americe.

Krajina v parku spadá na severu do tundry bez stromů až po mrazivé zalesněné pláně. Na jihu spadají ledovce z hor do Aljašského zálivu. Pro poznání národního parku lze jednoznačně doporučit cestu do jeho centra – McCarthy. Ta začíná cedulí na silnici, která informuje o tom, že mosty na konci jsou zaplaveny. Potom vás varují před možností propíchnutí pneumatiky a nakonec vás pošlou nazpátek se sloganem „Drive at your own risk“.

Rozhodně si nezapomeňte před vjezdem na tuto 60 mil dlouhou silnici natankovat plnou nádrž. Na 17. míli McCarthy Rd. přijedete k mostu Kuskulana River Bridge vedoucímu vysoko nad soutěskou řeky. Donedávna zde nebylo žádné ochranné zábradlí a bylo zde jen obednění, zabraňující sjetí z mostu. Po 60 mílích dorazíte do McCarthy. Je to nádherná horská vesnička, jak vystřižená z westernových knih, se stálým obyvatelstvem od 8 do 12 lidí závisejícím na tom, kdo zůstane přes zimu. Jezdí odtud kyvadlová doprava mikrobusy do starého měděného dolu Kennicott, vzdáleného 4 km. Dále již vede cesta pouze pěšky. Doporučit lze např. několikadenní trek do oblasti Donoho Peak spojený s přechodem ledovce, ke kterému je nutné použít mačky a cepín.

 

Rodinné výlety po Aljašsku – trekking v oblasti Kenai

Vzhledem k tomu, že se jedná o rekreační oblast Anchorage, je zde poměrně hodně návštěvníků (což v místních poměrech znamená, že potkáte za den tak 5 až 20 lidí), nicméně příroda je zde stejně nedotčená jako ostatně na 99 % plochy Aljašky. Jsou zde většinou dobře značené trekkingové trasy. Z jejich velkého množství lze doporučit např. dvě následující, v nichž naleznete všechny rozmanitosti krásné přírody na Kenai Peninsula – obrovská i malá jezera plná ryb, divoké potoky, hluboké lesy plné hub, horské průsmyky, vysokohorskou tundru:

Resurrection Pass Trail: Cesta, která byla prosekána zlatokopy v letech 1890 – 1899, kteří hledali cestu z Resurrection Bay k jejich bohatství na zlatých polích poblíž Hope, je dnes nejpopulárnějším několikadenním trekem v oblasti Kenai Peninsula. Resurrection Pass Trail je 38,6 mil dlouhý a můžete se k němu dostat buď ze severního vstupu blízko Hope, nebo z jižního, který je prakticky přes dálnici naproti vstupu na Russian River Trail. Můžete zde potkat pěší turisty, cyklisty na horských kolech a jezdce na koních. Zdatnější turisté můžou zvládnout tuto vzdálenost za tři dny, průměrní během 4 dní. Alternativně můžete přijít do Resurrection Pass Trail přes Devil‘s Pass Trail. Tato 10-ti mílová přístupová cesta napojující se na hlavní trasu Resurrection Trailu začíná přímo u Seward Hwy.

Russian Lakes Trail: Prakticky přes Sterling Hwy se naproti jižnímu vstupu do Resurrection Pass Trail nachází vstup do Russian Lakes Trail, což je vlastně druhý úsek 7 – 10 denní cesty z Hope na severu do Seward v jižní části Kenai. Trasa dlouhá 21,6 mil je dobře upravenou cestou. Většinu času půjdete lesem, ale jsou zde také velmi pěkné výhledy na okolní hory, potoky a obě Russian Lakes. Na cestě jsou 3 chaty a několik tábořišť u Upper Russia Lake a Lower Russia Lake. Cesta je lehčí, pokud začnete od vstupu u Cooper Lake na východním konci treku, navíc nemusíte zaplatit 2 USD za parkování. Západní vstup u Russian River Campground se nachází na 52,8 míli Sterling Hwy, kde se stékají Russian a Kenai River.

Uvedené oblasti a náměty k trekům jsou jen malým zlomkem z obrovských možností, které se k trekkingu na Aljašce nabízejí. Spousta dalších zůstala neprozrazena. O to větší dobrodružství vás čeká, když si je najdete sami.

Mapy: Alaska Atlas & Gazetter, podrobné turistické mapy jednotlivých regionů lze zakoupit ve všech větších městech Aljašky a v informačních a návštěvnických centrech.
Průvodce: např.: Lonely Planet – Backpacking in Alaska, Lonely Planet – Alaska, Západní Kanada a Aljaška (Průvodce přírodou - D. Kreutzkamp, M. Breiter)
Cena zpátečních letenek z ČR: cca 32 000 – 38 000 Kč Praha – Anchorage – Praha (rok 2009), např. Air France
Půjčovny aut: pro 2 a více osob je to finančně dostupný a jediný možný způsob, jak se volně pohybovat a nemuset se vázat na veřejnou (a drahou) dopravu. Turistický boom na Aljašce v 80. letech vytvořil síť levných půjčoven, které nabízejí ceny skoro o 30 % levnější než národní firmy jako např. Avis, Alamo nebo Hertz. Největší z nich je Practical Car Rental, která má kanceláře v 10 aljašských městech včetně Anchorage, Fairbanks, Kenai, Ketchikan, Petersburg, Wrangell a Sitka.
Podrobné informace a adresy není problém najít na internetu či v průvodcích.
Ubytování v Anchorage: levné hostely najdete např. v okolí Spenard Road: International Backpackers Hostel, Spenard Hostel International apod. Ceny se pohybují kolem 22 USD za noc, ubytování je v sezóně nutné předem zarezervovat.
Ceny a nákupy: Aljaška patří k nejdražším státům USA, ceny jsou podobné cenám v Kalifornii nebo New Yorku. Když plánujete návštěvu vzdálenějších míst, buďte připraveni a doplňte si zásoby benzínu i jídla včas. Týká se to např. takových míst jako McCarthy ve Wrangell-St. Elias NP.

Cestovní informace: Je lehké je získat skoro v každém městě, případně u vstupů do národních parků. Města a vesnice mají své vlastní informační kanceláře pro turisty. Můžou to být Visitors centra, obchodní komora nebo třeba srub v převozových docích. Jsou to dobré zdroje map zdarma, informací o místním ubytování a rad pro táboření a trekking.

Počasí a vhodná doba na trekking: Trekkingová sezóna na Aljašce trvá od května do září, někdy i déle, podle regionů. Začátkem října začíná na jihovýchodě země mrholit a to trvá až do listopadu a prosince. V této době začíná mezi střední a severní Aljaškou (od Fairbanks na sever) sněžit a nepřestává až do dubna. Protože většina trekařů se ráda vyhne teplotám pod 0°, vrchol sezóny začíná v červenci a končí v polovině srpna. V tomto čase je v NP Denali a na Kenai Peninsula spousta lidí. Červen a září nabízejí také pěkné a poměrně stabilní počasí, mimo sezónu jsou navíc časté slevy v hotelích a v dopravě. V tomto čase jsou národní parky prázdné a nejsou zde téměř žádní trekaři a turisté.

Vybavení na trekking: Nezbytné a specifické součásti výbavy trekařů, na které by se rozhodně nemělo zapomenout, jsou v letních aljašských podmínkách: moskytiéra (sezóna komárů kulminuje v červenci), účinný repelent s maximální koncentrací účinné látky, prášky na chemickou úpravu vody nebo filtr, paralyzující pepřový sprej na medvědy a lanko na zavěšení jídla na strom. V Anchorage lze naprosto bez problémů zakoupit vše, co jste z výbavy zapomněli, v perfektně vybavených outdoorových obchodech.

Poplatky za trekking: Většina treků je na Aljašce zdarma. Do NP Denali se platí vstupní poplatek a v několika státních parcích se v poslední době platí parkovací poplatky. Ve většině NP včetně Denali, Wrangell - St. Elias a Katmai se musíte zaregistrovat a obdržet backcountry permit. Permity Vám dovolují nocovat v parcích, jsou zadarmo a získávají se např. na Ranger station na začátku cesty či u vstupu do parku. Není sice povinností mít backcountry a trekking permity pro cesty ve státních parcích a národních lesích. Nicméně na většině treků je tzv. „intension book,“ kam je rozumné zapsat své jméno, adresu, počet plánovaných dní na treku a plán cesty. Mapu placených i neplacených kempovacích míst lze získat ve Visitors centrech, příp. u některých benzínových pump.

Voda: Je nutné počítat s tím, že i ve zcela nedotčené divočině je nutné vodu upravovat a desinfikovat. Důvodem je výskyt miniaturního, leč nesmírně nebezpečného tvora – endoparazitického prvoka Giardia lamblia, který způsobuje tzv. zálesáckou nemoc („bobří horečku“). Tím, že ho přenášejí bobři, vyskytuje se prakticky na celé Aljašce.
Komáři: Aljaška je proslulá svým kousavým hmyzem. V městech a velkoměstech budete mít menší problémy, ale v lesích budete zápasit s různými druhy komárů, muchniček apod. V pobřežních oblastech bývá menší množství hmyzu než ve vnitrozemí. Obecně je lepší kempovat na pláži, kde je větší vítr, než si postavit stan v lesích. Komáři se probouzí z přezimování ještě před tím, než sníh roztaje, objevují se od pozdního června až do prvních mrazů. Nejvíce jsou aktivní brzy ráno a za soumraku. Naštěstí je každý vítr usadí. Proti komárům můžete bojovat tím, že budete nosit světlé oblečení s dlouhými rukávy a zastrčením nohavic do ponožek a bot. Nejlepší ze všeho je ale vysoce účinný repelent. Důležité je, aby obsahoval vysoké procento diethyltoluamidu. Mnoho cestovatelů zde také nosí moskytiéru.

Medvědi: Medvědi jsou přirozenou součástí života na Aljašce. Nejlepší cesta, jak se jim vyhnout, je vnímat tato běžná pravidla: Medvědi se netoulají po krajině, aby napadali lidi, útočí jenom, když se cítí překvapeni či ohroženi, nebo když jsou přivábeni jídlem. Je proto dobré dělat hluk, když procházíte nepřehledným terénem. Někteří lidé si uvazují „medvědí rolničky“ na batohy, boty i oblečení. Rolničky vystraší medvědy v bezprostřední blízkosti, ale vyplaší bohužel také ostatní zvířata v okolí. Zásadně nekempujte v blízkosti zdrojů medvědí potravy nebo uprostřed medvědí stezky. Nezůstávejte zbytečně dlouho u míst s bobulemi, u bystřin plných lososů nebo břehů posetých medvědími výkaly. Uzpůsobte vaše tábořiště tak, aby místo, kde budete vařit a jíst bylo vzdáleno alespoň 100 metrů od stanu. V noci zavěste svůj pytel s jídlem alespoň 5 metrů nad zem na strom, případně umístěte na vrchol velkého balvanu nebo na kraj skály. Tam, kde je krajina rovná a bez lesů, přikryjte pytel s jídlem kameny. Tím, že zabalíte svoje jídlo do umělohmotných pytlů se zipem, velmi snížíte šanci, aby ho medvědi ucítili. V žádném případě nenechávejte jídlo přes noc ve stanu, stejně jako zubní pastu, krém na ruce, krémy na opalování nebo cokoliv, co voní. Pokud medvěd cítí člověka, odejde, všechno ostatní může medvěda povzbudit k ochutnání. Pokud potkáte medvěda na cestě, neotáčejte se a neutíkejte. Zastavte se, nedělejte žádné prudké pohyby a začněte k němu klidně mluvit. Medvědi mají extrémně špatný zrak a mluvení jim pomáhá k tomu, aby pochopili, že mají před sebou člověka. Medvěd stojící na zadních nohách nemá v úmyslu vás napadnout, jenom se vás snaží lépe vidět. Když se medvěd postaví šikmo nebo začne vrčet, tak vás jenom vyzívá k tomu, abyste mu uvolnili místo – pomalu se otočte a odejděte. Ale pokud vás medvěd pronásleduje, nesnažte se utéct, protože se vám to nemůže podařit - medvědi běží rychlostí až 50 km za hodinu! Vaší poslední šancí je lehnout si na zem, odhodit batoh nebo bundu – s nadějí, že zaměstnají medvěda - přikrýt si rukama hlavu a krk a dělat mrtvého. Pro aktivní obranu proti napadení medvědem lze jednoznačně doporučit obranný sprej, který obsahuje vysoce účinný extrakt z červeného pepře. Tyto spreje jsou efektivní na 10 - 15 metrů, ale musí být použity po větru. Dají se koupit ve všech větších městech na Aljašce.

Podmínky lovu lososů: Obyvatelé státu Aljaška mohou lovit ryby i zvěř (dle platných regulí) zdarma a bez povolení. Všichni ostatní potřebují k lovu ryb pompy.