     |
|||||||||
 |
|||||||||
|
|
Ama Dablam - nejtěžší via ferrata
Expedice Hannah Ama Dablam
2009
–
reportáž z Montany
č. 3/2010
Text: Jan Vesták
„Kubo, hlavně nesmíme
nikde přiznat, že to vlastně byla via ferrata.“ Sedíme v jídelním stanu v base campu pod Ama Dablam, těsně po výstupu na jednu z nejkrásnějších hor Himálaje. Když ji před 48 lety zdolávali prvovýstupci pod vedením sira Edmunda Hillaryho, trvalo jim to dlouhých 20 dní. My jsme zpátky z vrcholu čtvrtý den. Doba je jiná. Na kopci visí spousta fixních lan po předešlých expedicích, máme jiné vybavení. Obtížnost některých míst i na nejlehčí cestě je stále šestý stupeň UIAA, v horní partii jsou stále 75stupňové ledy. To všechno ve vysoké nadmořské výšce. Seriózní himálajská expedice. Ale co naplat, všudypřítomné fixy ten výstup dnes značně usnadňují. Klasický problém často lezených cest v celém Himálaji. Věděli jsme ale, do čeho jdeme. V případě naší podzimní expedice nešlo o posouvání limitů. Jeli jsme sem jako dvojka kamarádů s obrovskou chutí vylézt si pro radost na nejkrásnější horu Himálaje. Tolikrát jsem ji při všech svých předchozích návštěvách i expedicích v Solo Khumbu hladil pohledem. Letos konečně přišel čas a odvaha dotknout se jí doopravdy. To se povedlo. Možná i díky těm fixům. Není důvod se za to stydět. Není důvod to tajit. Kubo, prostě: Nejtěžší via ferrata. Co s tím? Aspoň je nápad na provokativní titulek.
Radosti v Solo Khumbu Desetidenní aklimatizaci trávíme pod Everestem. Kde jinde taky potkat v himálajské sezóně své známé a kamarády. A tak nás v Lukle vítá Viky Grošelj, slovinský himálajský horolezec, na můstku pod Namche se náhodně srážíme s kamarádem a vůdčí osobou himálajských eko-projektů Dawa Steven Sherpou, ve většině vesniček potkáváme staré známé majitele lodží a čajoven. Mám rád ten pocit ztraceného vlastenectví, kdy doma nemusí znamenat mezi Aší a Ostravou. Po vzoru Joea Simpsona, který nás inspiroval k poněkud neobvyklému způsobu aklimatizace, trávíme na konci údolí dvě úžasné noci pod širákem na svazích Pumori. Bez stanu, se sluchátky iPodu na uších a s nostalgickou vzpomínkou na Pumori expedici přesně před deseti lety. Mou první velkou himálajskou. Letos, o deset let starší, možná zkušenější a rozhodně pohodlnější, nejprve lenoším v pohodlí restaurace v Gorak Shepu, abychom pak s Kubou po obědě s lehkými bágly na ramenou předhonili zástupy udýchaných trekařů šplhajících po svazích Kala Pattaru. A zatímco oni prožívají euforii svých výškových rekordů, my v půl čtvrté s posledními hřejivými paprsky slunce chystáme bivak na svazích Pumori. Nasazujeme sluchátka a užíváme si neskutečný aklimatizační širák v zachumlání do spacáku a myšlenek, které už deset dní míří na špici na obzoru. Špici Ama Dablam, která je nám každodenním průvodcem, strážcem, výzvou i obavou. Ráno, když sluníčko v půl deváté rozehřeje naše ledem obalené spacáky, sbíháme proti další várce nevěřících trekařů zase dolů na snídani, abychom celé divadlo v kulisách Pumori, Lhotse a Everestu po obědě znovu zopakovali. 17 hodin spánku dvakrát za sebou je docela dřina. Co bych za ně ale dnes dal, sedě za klávesnicí notebooku nad touto reportáží.
Base camp na jednu noc Z aklimatizačního treku se vracíme do Pangboche. Poslední vesnička na cestě do base campu se oproti začátku sezony docela vylidnila. Všudypřítomná Ama se před námi vypíná svými skoro kolmými západními svahy do neskutečných výšin. Přitahuje neustále naše pohledy a nutí nás začít proměňovat roční plány ve skutečnost. Z odstupu vesničky je obrovská, kolena podlamující. V očekávání známého optického klamu, kdy z dálky hory vždycky vypadají nepřístupnější a při přiblížení se pak svahy nakonec zmírní a vzdálenosti zmenší, už chceme být aspoň v bejzu. Atleti by našemu stavu řekli starťák. Cítíme, jak moc už potřebujeme do base campu, jak moc už potřebujeme nahoru. Víme, že realita obtíží a potřeba je řešit bývá dobrým lékem na všechny obavy a přebytečný strach. Asi i proto tak spěcháme. Vysvětlovali jsme s Kubou před odjezdem, že jedním z důvodů našeho plánu na rychlovýstup je, abychom v těch exponovaných partiích nestrávili zbytečně moc času. Že jednou nahoru a jednou dolů bude tak akorát. Stejně to cítíme i teď před výstupem. Jenže místo startu do bejzu čekáme už druhý den na karavanu jaků, kteří se courají někde po údolí s naším materiálem a my nevíme kde. Už druhý den se marně snažíme spojit s kamarádem Ryszkem, se kterým máme společný permit a hlavně ty jaky. Ryszek se aklimatizuje se svou výpravou na svazích Island Peaku. Třetí den ráno se konečně daří spojení prostřednictvím satelitu. Natěšení vyrážíme do base campu s telefonickým ujištěním, že jaci s Ryszkem a jeho polskou výpravou určitě dorazí zítra. Že jsme zatím bez vaření a bez stanů neřešíme. Štěstím bez sebe, že věci se časem objeví, skoro vybíháme do základního tábora. Po příchodu do base campu oslovujeme prvního místního kuchaře, jestli tady náš známý, který se bude starat o náš tábor, nenechal před pár dny nějaké zásoby. S překvapením na obou stranách zjišťujeme, že oba chlapi jsou sourozenci. Takže o nocleh i jídlo už se opravdu nemusíme obávat. Svět je malý, pohostinnost neznámého Nepálce nezná mezí a doma opravdu v tu chvíli neznamená jen v Praze 10 ve Strašnicích. Přichází ráno a jako zatím každý den nás vítá modrá obloha a Ama Dablam nad hlavou. Teď už opravdu mírnější a přívětivější, přesně jak jsme si přáli. Začínáme se s horou kamarádit. Pozorujeme výstupovou linii, všímáme si, kdy sluníčko poprvé navštíví jednotlivé výškové tábory, kdy se poprvé přehoupne přes hřeben, kdy poprvé zasvítí do západní stěny. Víme, že tato informace bude brzy jedna z nejdůležitějších. Chystáme se zabydlet v bejzu, uspořádat věci, přivítat Ryszka a po denním odpočinku vyrazit podle plánu vzhůru. Do C1, pak poponést věci a vyzkoušet lezení do C2, vrátit se na noc do C1 a pak to zkusit nahoru – C2, C3, vrchol a zpět. Jenže Ryszek dochází do bejzu a hnán zpožděním a pochopitelnou snahou mít pro členy své výpravy co nejvíce času na kopci, mění náš pohodový plán na rychloúprk vzhůru. „Vemte vysílačku a mazejte nahoru. Se vším, žádné vracení. Do jedničky, další den do dvojky, ale tam nenajdete místo na stan, takže rovnou do trojky, pak vrchol a rychle dolů. Jste skvěle aklimatizovaní, tak šup šup.“ Jako by nám najednou někdo rozházel hračky. Všechno, co jsme dlouhé dny plánovali, je teď vzhůru nohama. Trvá mi několik minut, než si to srovnám, ale už v první minutě Ryszkovi souhlasně kývu. Ano, vždyť tohle je vlastně přesně to, co jsme chtěli. Jen ta troufalost nám chyběla. Na to bylo třeba zkušeností polského himálajského tygra. Ryszkovi bude za rok šedesát, stál patnáctkrát na vrcholu osmitisícovky, třikrát na Everestu. Ví, co mluví. Rozumím mu, mám ho rád, důvěřuji mu v horách absolutně ve všem, takže podvědomě s jeho plánem souhlasím, i když zatím jsem ještě v šoku. Není to zdaleka naše první společná akce v horách a díky tomu ani první podobný šok. Je to tak vlastně vždycky, když jsme někde spolu. Už jsem si zvykl. Jen Kuba kroutí očima jako Hurvínek. Jeho první zkušenost s velkými kopci. „Nestihneme to z jedničky rovnou do trojky. Je to dlouhý skalní lezení.“ „Jasně, že stihnete, do dvojky to jsou dvě hodiny z jedničky, pak si dáte čaj, najíte se a ve trojce jste za další tři hodiny.“ Letos je to desátý rok, co se s Ryszkem známe, takže časy násobím dvěma a vychází mi „tma“. „Ryszku, se všemi věcmi to fakt do trojky nevytáhneme.“ „Co nepoberete - vaření a tak - nechte ráno v balíčku ve stanu v jedničce, pošlu za vámi zítra Sonama, on vám s tím pomůže.“ Sonam je mladý sympatický nepálský kluk, třikrát na vrcholu Everestu, Ryszkův dlouholetý výškový nosič. Kuba se na nabídnutou pomoc moc netváří, je poprvé na expedici, určitě to nehraje s jeho mladickým odhodláním a touhou po nejčistších způsobech lezení. Asi by kluk neměl tolik číst v horolezeckých knížkách a v Montaně. I když i pro mě to je poprvé, kdy mi někdo na expedici helfne s věcmi. Jen to morální dilema u mě nějak nenastává. Není čas na filozofování, za okamžik vyrážíme, mrknu tedy na Kubu, že je to vlastně dobrý nápad dát to jedním vrzem na vrchol. Balíme a odcházíme do jedničky. Je teprve druhý den po příchodu do base campu.
Na ferratě Konečně v jedničce. Dřina, ale kromě posledních padesáti metrů na laně vlastně chodička. Schováváme hůlky, teď už opravdu nebudou potřeba. C1 leží na začátku skalního hřebene, který se postupně zdvihá a připojuje do čelní západní stěny ve třetím výškovém. Cesta do něj nemá velké převýšení, problémem je ostrost a exponovanost tohoto skalního žebra. Na každou stranu hřebene spadají skalní plotny do hloubky 1 000 i více metrů a exponovanost je i přes nespočet fixních lan značná. Jen málo úseků je trojkových, většinou jde o IV. stupeň UIAA. Šestková místa jsou ale na hřebeni také a vyhnout se jim nelze. Noc byla klidná, pádíme do dvojky. Konečně skála, lezení, expozice fakt jako blázen. Ale svítí nám sluníčko do zad a tlačí nás vzhůru. Ani nepotřebujeme silné rukavice, skála je teplá, drží. Stará i novější fixní lana nám ukazují cestu. Cvakáme se na ně, místy jim i věříme, jsou místa, která bychom těžko jistili sami. Batohy na zádech, plastové boty, kyslíku pomálu, v tom šestková místa prostě bez fixů nedáme. Ano via ferrata. Kolikrát nás to cestou vzhůru napadne... Ani jednou! Jsme šťastní za ten kousek imaginárního bezpečí v podobě roztřepeného lana. Camp 2. Orlí hnízdo na vrcholku skalního zubu. Místo pro další stan tu opravdu není. I ty, které tu stojí, vlastně visí. Kilometr a půl nad propastí západní stěny, kilometr nad propastí jižní stěny. Jediná plošinka velikosti půlky stanu přímo nad srázem nám poslouží pro náš polední piknik. Dvě fidorky, lipo a čaj. Miniplošinka nám ještě bude ložnicí při cestě zpátky. To ale zatím netušíme. Nandaváme těžké bágly, poprvé nazouváme mačky a jdeme ukousnout další úsek cesty. Cestě z C1 do C3 věnují normální expedice minimálně jednu vynášku do C2 a jeden až dva další dny lezení. My máme na hodinkách 13:30, výšku 6 000 m a ve vysílačce Ryszkův hlas: „Kluci, dobrý, to dáte až do trojky.“ Asi budeme muset, jiná možnost nám v té skalní a později sněho-ledové stěně pod C3 stejně nezbývá. Cesta se zvedá hodně nahoru, část vede v obávané západní stěně, kde se raději ani nedíváme pod sebe. Vše vrcholí exponovanou Grey Tower, a aby toho nebylo málo, výstup do C3 končí pověstným Mushroom Ridge, což je himálajská obdoba slack-line, jen v ledu a v šesti tisících s báglem na zádech. Zábradlí zde místní stavitelé via ferraty nějak nestihli instalovat. Jsme tedy ve stěně pod C3, odhadujeme to ještě na asi hodinu až dvě lezení, jenže nepobrali jsme všechny věci v jedničce a Sonam, náš pomocník a v tuto chvíli spasitel, nikde. Průšvih na obzoru. Ne, Sonam! Tmavá postavička na obzoru se neustále přibližuje. Skoro běží, pokud se toto slovo dá použít i ve vertikále. Ale nemá batoh. „Hi, Sonam!“ „Hi, strong men! Fakt ty všechny věci chcete?“ „Jasně, Soname, kde jsou, kurňa?“ „Don’t worry, be happy! Skočím pro ně do dvojky. Za chvíli jsem u vás. Don’t worry...“ Smějeme se všichni tři. Mladičký Sonam slaňuje pro zbytek našich krámů a my s Kubou od té chvíle chováme k našemu novému nepálskému kamarádovi neskonalý obdiv a úctu. Za hodinu je nám opravdu znovu v patách, s batohem a obvyklým úsměvem od ucha k uchu. My s Kubou předstíráme výstup roku a on si tady takhle jen tak pendluje vysmátý nahoru a dolů. Pokud podtitulem expedice bylo horolezectví s lidskou tváří, jak jsme vždycky uváděli, tak tady je jeho zhmotnění. Opravdu lezeme pro radost, sluníčko ještě svítí, Mushroom Ridge přebíháme jako by ani neexistoval a ta lidská tvář dnes ztratila svou metaforu a jmenuje se Sonam. Stavíme společně trojku, zatesanou do ledové stěny. Plošinka na stan v 70 stupních sněhu a ledu je vlastně jediným bezpečným úkrytem. Všechno, co bude padat shora, nás snad přeletí. Stan přišroubovaný do stěny a u nohou všudypřítomné lano, ze kterého se nejde odepnout ani při vaření. A půl metru od vchodu do stanu zkratka do údolí. Při troše neopatrnosti to člověk stíhá do jedničky za minutu i s bagáží. Jít v noci na záchod hraničí s pokusem o sebevraždu. Peristaltiku střev proto brzdíme dvěma reaseky.
Summit day Zkušenost nám velí vyrazit k vrcholovému útoku co nejdříve ráno. V mrazivém ránu však cítíme, že na této expedici přišel čas vzepřít se zažitým stereotypům. Ano, už jsme to zmínili, horolezectví s lidskou tváří. Po každodenním pozorování hory víme, že první sluneční paprsky začnou dopadat do západní stěny až kolem deváté. Na vrchol to máme 5 hodin (už vynásobeno Ryszkovým koeficientem), takže nám přijde zbytečné omrzat od časného rána. A králíkům se z vyhřátého klobouku přece nikdy nechce. Vyrážíme tedy netradičně až kolem osmé. Po padesáti výškových metrech v prudkém ledu nad naší jeskyňkou nalézáme znovu do čelní stěny. Jsme právě 200 metrů pod obřím serakem, poznávacím znamením Ama Dablamu. Fouká a mrzne. Víc než bychom si přáli. Každý toužebně očekávaný hřejivý paprsek ranního slunce je okamžitě rozmetán prudkým větrem. Slunce v devět ráno už opravdu olizuje západní stěnu, ale s daleko menší intenzitou, než bychom potřebovali. V péřových bundách a kuklách s úzkou střílnou na oči pokračujeme v třeskutém mrazu vzhůru za naplněním našeho snu. Zbývá posledních pár set výškových metrů k vrcholu. A že to může být někdy proklatě mnoho, to víme s Jakubem oba. V Kubových očích vidím odhodlání smíchané se strachem z obrovské zimy a větru. Jestli se Kuba díval do mých, musel vidět totéž. Je to naposledy, co si můžeme pohledem vyměnit své dojmy, za chvíli už polezeme každý sám. O slova se nepokoušíme. I ta nejhřejivější jsou tady stejně jako paprsky ranního slunce okamžitě odnášena větrem někam daleko, k ledu. Obrazně i opravdově. Po ročních přípravách i týdnech treku už slov netřeba. Všechno jsme si dávno řekli. Všechno o sobě víme. Vím, že si Kuba plní svůj první himálajský sen. Co asi ví Kuba o mně? Protnou se naše sny a světy i na vrcholu? Pokračujeme tedy každý sám svým tempem, se svými myšlenkami, sny, se svým nedostatkem kyslíku, tepla a sil, se svým vnitřním bojem. Jen tu zátěž každodenních starostí jsme nechali hluboko v údolí. Není to ten důvod, proč lidé lezou po horách? Pomalu se suneme k vrcholu prudkou západní stěnou a s každým dalším krokem si uvědomujeme, jak důležité je neprošvihnout ten bod, kdy mráz, vítr a docházející síly zavelí otočit zpět. Lezeme se strachem, jestli najdeme dost rozumu otočit to včas, než bude pozdě. Ale i s odhodláním a odvahou neotočit dřív, než ono pravé včas nastane. Kamarádi z Prahy to po návratu okomentovali jako hazard a lezení „na krev“. Od pravdy byli ale na hony daleko. Pravda zůstává ukrytá tady, ve stěnách hor, v magnetismu vrcholů, v letmých úsměvech kamaráda na druhém konci lana, ne v Praze za profily na Facebooku. Několikrát se otáčím dolů do západní stěny, abych si s obrovským respektem prohlédl smělou cestu Mirka Šmída z podzimu 1986. A skládám mu tichou poklonu. Většina pohledů ale směřuje vzhůru. Na vrchol zbývá necelých 400 výškových metrů. A magnet na vrcholu začíná naplno fungovat. Táhne mě vzhůru prudkou stěnou, ohřívá omrzající prsty na rukou i rukojeť cepínu. Při letmých kontrolních pohledech dolů vidím v hloubce mezi mačkami Kubovu žlutou siluetu. Rozestup mezi námi se nemění, postupujeme stejným tempem vzdáleni od sebe asi 50 až 100 metrů. V myšlenkách jsme ale pořád na jednom laně, tento výstup jsme si vysnili společně a je nemyslitelné, že by radost z vrcholu nepatřila nám oběma.
Vrchol Po 4 hodinách v úchvatné západní stěně roztahuje konečně Ama svou mateřskou náruč. Stojím na vrcholu – na plošině velikosti půlky fotbalového hřiště. Přes údolí do nebe čnící Mount Everest dává našemu výkonu teprve to správné měřítko. K jeho špičce zbývají ještě dva kilometry do výšky. To abychom nezpychli. Na Kubu čekám 20 minut schoulený ve dřepu, zima a vítr nepřestávají. A když se po těch nekonečných minutách konečně potkávají střílny našich kapucí a dívám se Kubovi do tváře - zmrzlé, unavené, ale šťastné, není třeba si nic dalšího sdělovat. Horolezectví s lidskou tváří! Tak jsme to chtěli.
Post skriptum
„Ryszku, zdravíme z vrcholu. Je velký
vítr, ale jinak OK, fantastická viditelnost, přepínám.“ Den po našem rychlosestupu do base campu se obloha zatáhla těžkými mraky. Perioda pěkného počasí skončila. A celá hora i se svou pro nás nezapomenutelnou via ferratou – v uvozovkách či bez – zapadala neproniknutelnou vrstvou sněhu. Poděkování: Expedice se uskutečnila s podporou firmy Hannah Czech a. s. Češi na Ama Dablam Z České republiky směřovalo k tomuto atraktivnímu 6 856 m vysokému vrcholu poměrně málo výprav. Nejstarším, ale bezesporu největším úspěchem byl sólový prvovýstup Miroslava Šmída západní stěnou na podzim roku 1986. V roce 1996 se pokusila dvojice Leopold Sulovský - Zdeněk Michalec o průstup JV stěnou k VJV hřebeni. Tuto těžkou cestu přelezli, byť samotného vrcholu kvůli podmínkám ve vrcholové partii nedosáhli. Po JZ hřebenu dosáhli vrcholu ve stejném roce Jura Romaňák s Luďkem Palečkem. Mezi šťastnými, kteří vystoupili na vrchol v roce 1998, byli účastníci početné výpravy organizované Joskou Rybičkou. Výstup byl veden JZ hřebenem. Další českou výpravu uspořádal opět Polda Sulovský v r. 2001. Čtyřčlenná skupina dosáhla na JZ hřebeni výšky 6 100 m. Předposledním úspěšným výstupem, taktéž JZ hřebenem, je výstup vedený Alešem Morávkem z roku 2006. Na podzim 2009 vystupuje na vrchol dvojice Jakub Bouda a Jan Vesták v rámci Hannah Ama Dablam Expedice 2009. Expedice Hannah Ama Dablam 2009 Pro svůj podzimní výstup si Jakub Bouda s Honzou Vestákem vybrali tradiční cestu JZ hřebenem. Přesto, že tato cesta prvovýstupců bývá označována jako tzv. "normálka", patří vzhledem k celkové exponovanosti štítu Ama Dablam k technicky obtížným himálajským výstupům. V cestě je několik klíčových míst, jejichž obtížnost se podle aktuálních podmínek zásadně mění. Skalní úseky dosahují V+ až VI stupně UIAA, ledy 75°, mixy M4. Plánem expedice bylo zkusit rychlovýstup bez zdržování se v base campu, bez vynášek do postupových táborů, zkrátka co nejvíce se přiblížit stylu B.C. – vrchol – B.C. Podtitulem expedice byl slogan „horolezectví s lidskou tváří“, tj. pár dní dřiny a zbytek dovolená v Nepálu. Tato vabank sázka na jeden pokus v sobě nesla i další výhodu. Exponované a technicky obtížné úseky se lezli jen jednou. Dne 10. 11. 2009 ve 12.30 si Honza s Kubou po třech dnech lezení splnili svůj sen. Popis výstupu JZ hřebenem Ze základního tábora (4 576 m) vede cesta po rozsáhlých suťoviscích jižní stěny a ukloněných skalnatých plotnách (III - IV) do prvního výškového tábora C1 ve výšce 5 700 metrů. Dalších tři sta výškových metrů do C2 tvoří velmi exponovaný skalní hřeben rozdělený několika menšími věžemi, v jehož závěru se nachází první klíčové místo výstupu - Yellow Tower (V+ až VI). C2 je jako orlí hnízdo zavěšen na výrazném skalním ostrohu ve výšce 6 000 metrů.
Z horolezeckého hlediska je nejzajímavější
úsek mezi C2 a C3. Po překonání dalšího technicky náročného místa (Grey
Tower, V+ až VI) následují mixové úseky s ledem do 75° a vzdušný traverz
ostrým hřebenem, který díky svým častým sněhovým převějím dostal název
Mushroom Ridge. Třetí výškový tábor staví většina expedic v pravé části
západní stěny na výrazném sněhovém poli ve výšce 6 300 metrů. Kvůli
velkému zavěšenému seraku v horní části západní stěny hrozí tomuto místu
neustále nebezpečí pádu lavin. Z tohoto důvodu některé expedice umisťují
C3 v malé trhlině v prudké JZ stěně, v místě, které je před pádem seraku
chráněnější. Kromě několika kratších sněho-ledových úseků (75°) jsou
závěrečné vrcholové partie nad C3 tvořeny dlouhým sněhovým svahem o
sklonu 30° - 50°. |
||||||||
 |
|||||||||
    |
|||||||||
