     |
|||||||||
 |
|||||||||
|
|
Alpamayo
Expedice Alpamayo 2000 – Everest č. 2/2001 Text: Jan Vesták
Cashapampa La rytma romantica. Chraplavý řev peruánských hitů, prach, rámus a vůně zeleniny dlouho po záruce. To je cestování v hromadné dopravě k poslední výspě civilizace v Bílých Kordillerách. Už hodinu a půl zkrouceni mezi pytli s cibulí, obtočeni kolem malých sedadel a víc v křeči než v romantickém rytmu, cestujeme na start našeho putování. Jsme čtyři gringos: Jana, Tomáš, Petr a já mezi patnácti osmahnutými indiány. V autě pro devět lidí... Podél naší kamenné stezky kácejí domorodci mnohametrové stvoly květů agáví. Některé kmeny zůstávají ležet přes cestu. Nevadí, sotva patnáctiletý řidič, který s řadící pákou vládne jistě lépe než tužkou a papírem, podřazuje a chystá se s autem k dalšímu skoku. Napravo strmé rokle, nalevo skály. Kolem poledne doskákáváme do Cashapampy - poslední vesničky na úpatí Kordillera Blanca v peruánských Andách. Vylézáme z auta nakládáme expediční vaky na oslíky a podléháme nemoci šílených muchniček. Tisíc a jedna bodavá potvora začíná svůj útok na obnažené části našich těl a na naši slovní zásobu. Slušnější repertoár nadávek je vyčerpán v několika sekundách, zvětšujeme kalibr, navlékáme se v tropickém vedru do goretexových souprav a prcháme na dvoudenní trek k základnímu táboru pod údajně nejhezčí horu světa Alpamayo.
Základní tábor Po dvou dnech putování se z base campu kocháme výhledy na zasněžené vrcholy. Špičce Artesonraju na protější straně údolí by stačilo doplnit hvězdičky kolem a znak hollywoodského Paramountu by tu byl v nadživotní velikosti. Za zády se vyzývavě vypíná do nebe bílý vrchol Alpamaya. Ještě dva dny výstupu nás dělí od okamžiku, kdy z druhého výškového tábora v sedle uvidíme jeho legendární jihozápadní stěnu.
Nejhezčí... Tak jsme v sedle. "Myslela jsem, že to bude větší chodička," hodnotí Jana poslední úsek. Strmé svahy rozervané hlubokými trhlinami nikdo z nás tak brzy nečekal. Aspoň ale můžeme odlehčit bágly o část naší těžké zbroje do stěny Alpamaya. Stojíme pár desítek metrů nad posledním výškovým táborem a krve by se v nás nedořezal. Před námi se poprvé objevuje ledová západní stěna. Nečekaný pohled nám doslova vyráží dech. Nejkrásnější hora světa. Strmá, krásná, neuchopitelná. Je večer před výstupem, ležíme s Petrem ve stanu 5 400 metrů nad mořem, oba se snažíme usnout nebo aspoň spánek předstírat, ale oba o sobě stejně víme, že nespíme. Ta stěna je krásná, ta stěna je prudká, ta stěna je obrovskou výzvou. Krásná Alpamayo. A krásky stojí za dobývání. Jenže hory se nedobývají. Bude k nám hora shovívavá? Budeme na to mít technicky? Neuděláme někde zbytečnou chybu? Volám do vedlejšího stanu na stejně šokovanou a nespící Janu: "Jano, jdeš ráno s náma, že jo?" Odpovědi se nedočkám. Uvidíme ráno. Spiklenecky na sebe s Petrem mrkneme, tuším přesně, co si myslí. My jdeme. Musíme. A zítra budeme na vršku!
Bergschrund Už dvě hodiny jsme na nohou. Je šest ráno, svítá. Jana zůstala dole. Máme za sebou dva prudké výšvihy pod nástup, ještěže byla tma, jinak to bylo na jištění. Tma snižuje klasifikaci obtížnosti o několik stupňů..., paradoxní zjištění, které jsme si osvojili už před týdnem na Huascaránu. Asi začnu lézt těžký věci v noci, abych na to radši neviděl. Stojíme pod Bergschrundem - okrajovou trhlinou, která přetíná jihozápadní stěnu v celé šíři. Kanaďané v sedle nás varovali: "Ta trhlina je převislá a trošku to odtlačuje." Mne to tedy odtlačilo poměrně dost. Visím za ruce na dvou cepínech, nohy se marně snaží najít někde oporu. Nenachází ji. Cepíny i svaly povolují a já odskakuji přes hlubokou díru, vedoucí kamsi do nitra Země, dál od úpatí stěny. A už se řítím prudkým svahem dolů. Pár set metrů v hloubce pode mnou ještě stačím zahlédnout, jak první slunce osvětluje naše noční šlápoty. Trhnutí. Druhé trhnutí. Známý pocit, že jištění neselhalo. Tomáš mě drží na laně, mrsklo to s ním o zem, ale kotva drží a Tomáš taky. Situace blesková a touha vysápat se vzhůru tak veliká, že ani nestačím pořádně poděkovat. Takže, Tome, díky! Foťáky se mi houpou nad propastí na tenkých tkaničkách, které jsem k nim včera večer ve zlé předtuše přivázal. Dobrý nápad. Sbírám síly k dalšímu pokusu, ale vyčerpán předešlým neúspěchem, předávkován adrenalinem a ubitý vysokou nadmořskou výškou radši přenechávám veškeré další snažení Petrovi. Moc si přeju, aby byl úspěšnější. Petr se úkolu ujímá se stoprocentním nasazením. V několika sekundách ho vidím, jak se houpe zavěšen za ruce na dvou cepínech, nohy mu plandají ve vzduchu, jako by je ani nepotřeboval. Představení pokračuje - stále zavěšen pouze za ruce postupně zabodává špičky svých zbraní výš a výš nad převis a za chvíli už se na nás vítězně dívá shůry. Už to vidím, to mě zase čekají večer ve stanu řeči. "Kdybys chodil na překližku..." Jsem naprosto šokovaný tím, co předvedl. Petr buduje první štand a naše ranní komedie pokračuje. V převisu zakousnutý jumar vyprošťujeme asi deset minut, pak přichází několik dalších marných pokusů a nakonec po dalších deseti minutách dolézáme k úplně promrzlému Petrovi. "To jste tam snad piknikovali. Já tady kvůli vám, volům, mrznu jako kráva," procedí mezi drkotajícími zuby a mně se rázem vybavuje odpověď, kterou jsem před odjezdem dal jedné novinářce na otázku, zda by šlo lézt s někým, kdo nám je nepříjemný. Tehdy jsem řekl, že po měsíci na expedici je člověku někdy i nejlepší kamarád strašně nepříjemný. Nevěřila.
Ferrariho kuloár Osm délek v ledovém korytě, sklon tak šedesátka, poslední dvě délky sedmdesátka, většinou na předních hrotech, zima jako blázen, děsivé pohledy dolů pod nohy - to všechno je Ferrariho výstupová cesta na Alpamayo. Ale taky nekončící radost z prvních paprsků ranního slunce, skvělé pocity z dokonalé souhry v lezení, zbraně držící jako přibité i vyměněné úsměvy na štandech. "Petře, proč pořád otáčíš tou kamerou, když filmuješ?" "Vyrábím sklon..." Už zase vtipkujeme a zažíváme nejhezčí lezení v životě. Po kolikáté už? Když jsme kdysi začínali, mysleli jsme si, že Pallavicinyho kuloár na Glockneru je z estetického hlediska vrchol všeho. Tohle je ale stokrát lepší.
La rytma romantica Ledový tobogán nabírá čím dál větší sklon a za převislým serakem, který už od rána očima přemlouváme, aby ještě chvíli vydržel, tušíme vrcholový hřeben. Vychází na mne poslední délka, magnet na špičce mě táhne čím dál silněji, dolézám poslední metry. Vrchol. Sedím na špici, než dolezou kluci a užívám si chvíli krásné samoty na vrcholu. Vpravo i vlevo, vpředu i vzadu prudké srázy dolů. Tomáš s Petrem dolézají, sdílená radost je dvojnásobná. Je jedenáct hodin dopoledne. Výhled na celé Bílé Kordillery. Romantika největší. La rytma romantica... "Už se těším do Yungay na pivo," přerušuje tuhle idylku svým klasickým způsobem Petr. "Jenže ještě nás čekaj muchničky v Cashapampě," doplňuje Tomáš naše romantické rozjímání. Po půl hodině radovánek se cvakáme do osmy pádíme po lanech dolů.
Výkřiky do tmy Že jsme si v eufórii na vrcholu zapomněli včas nandat sluneční brýle, zjišťujeme uprostřed noci. Budím se bolestí, písek v očích. Nejde ležet, nejde sedět, nejde existovat. Nezažil jsem nepříjemnější bolest. Petr, který je v pohodě, mě má za blázna. Tiše si brečím v koutku stanu, nadávám si do začátečníků, nejradši bych křičel nahlas, ale nechci probudit Tomáše s Janou. Když se ale po chvíli začnou z venku ozývat zběsilé výkřiky, ve kterých začínám rozeznávat slova jako amatéři, začátečníci, oftalmoseptonex, bílá hůl a další podobná, je jasné kolik uhodilo. Alespoň v tom nejsem sám. Na následující den jsme plánovali "foto day", ale s ovázanýma očima připomíná naše ranní počínání s foťáky a videokamerou spíš frašku. Nádherné, prudkými ledovými žlaby ozdobené stěně Alpamaya tedy věnujeme poslední kalné pohledy, balíme věci a sjíždíme po lanech, která tu nechali Kanaďané, do jedničky. Zbývá nám poměrně dost sněhových kotev, které jsme chtěli použít při slanění. Zatloukáme je všechny pospolu k nástupu do prvního prudšího úseku pod sedlem. Můžou se někomu hodit.
Takže, máte je tam přichystané. Ten kopec
za to vážně stojí! |
||||||||
 |
|||||||||
    |
|||||||||
