     |
|||||||||
 |
|||||||||
|
|
Od indiánů k vrcholům And
Trekking Peru a expedice Huascaran - Alpamayo
2000 – článek z Lidových Novin 2000 Text: Jan Vesták
V červenci a srpnu letošního roku pobývala v jihoamerickém Peru horolezecká expedice Alpamayo 2000. Její členové složení z mladých českých lezců se vydali ke dvěma světoznámým štítům v nejvyšším pohoří tropické části zeměkoule. K Alpamayu (5 975 m), které je považováno pro svůj dokonale symetrický tvar ledové pyramidy za nejhezčí horu světa, a k v Čechách smutně známému Huascaránu (6 786 m). Při pokusu o výstup na tuto nejvyšší horu peruánských And v roce 1970 tehdy zahynula pod lavinou při obrovském zemětřesení celá československá horolezecká reprezentace. Výstup na obě hory v době 30. výročí této tragické události, jež nemá v dějinách světového horolezectví obdoby, byl věnován právě památce těchto horolezců, kteří také vyměnili pohodlné vymoženosti civilizace za svobodu, kterou poskytují dobrodružství mezi horskými velikány. Samotné expedici předcházelo měsíční cestování po krásných místech této svérázné země.
Cusco a Machu Picchu Přilétáme z Limy letadýlkem do Cusca. V Limě hrůza, špína, smog, prostě Vysočany, a navíc nervák na letišti, dva dny jsme čekali na přílet našich ztracených zavazadel. Včera konečně dorazily, jen jedno si to ještě bloudí někde kolem zeměkoule. Tahle tradiční cestovatelská rutina nás nemůže vykolejit, nálada vládne fantastická. Osm kamarádů z Prahy se vydává objevovat Peru. Cusco si nás podmaňuje už od prvních okamžiků. Sluníčko, krásné indiánky, lamy, alpaky. Odbíhám na místní vlakové nádraží usmlouvat s indiánem v pokladně nějakou good price na slavný vláček k Machu Picchu, mé týden staré základy španělštiny zatím slouží, v kapse mám pro jistotu obrázkový slovník pro děti, jakž takž se domluvím. Stejně jsou tady všichni místní sjetý kokou… My ještě ne, jen jsme si včera museli koupit několik lahví cervezy, potřebovali jsme oslavit přílet našich báglů. Bylo v nich horolezecké nádobíčko za několik stovek tisíc. Teď už šlapeme tropickou džunglí - bambusy, banány, kaktusy, orchideje - přes několik sedel nad 4 000 m k legendárnímu Machu Picchu. Cesta trvá tři dny, svahy And jsou tady přesně tak zelené a prudké jako v učebnicích zeměpisu a atmosféra mezi opuštěnými zdmi bájného města Inků je nepopsatelná slovy. Vše ještě završujeme tím, že po sešplhání z prudkých svahů do první obydlené vesnice se několik hodin vyhříváme spolu s několika indiány v termálních pramenech. Voda 42 stupňů, kolem šestitisícové vrcholky, nad hladinou obrovští papouchové a u květů orchidejí občas jako vrtulník zastaví v letu nějaký kolibřík. Fantazie. Nálada v mužstvu panuje bezvadná, v noci ve vlaku - to je ten, co jede cik cak po svazích And asi nejvýše na světě - ležíme s místními domorodci, ovečkami a obrovskými pytli s úrodou narvaní v uličce, Martin vytahuje harmoniku, hrajeme a zpíváme jihočeské lidovky, žvejkáme koku a upíjíme místní čaj - maté, který nám prodává babka přímo ve vlaku. Následuje přesun k jezeru Titicaca, když to všechno vyjde, budeme už zítra na plovoucích ostrovech Uros na jezeře, odkud vzešel bájný Inca.
Titicaca a Arequipa Je ráno, odplouváme rozbouřenými tmavě modrými vodami Titicacy - nejkrásnějšího jezera, jaké jsem kdy viděl. Je to široké 165 km, vypadá to jako moře, je to úžasně čisté, je to 3 800 m nad mořem a prý se z těchto vod zrodil Velkej Inca, který nás tady zatím skvěle chrání a doprovází na každém kroku. Zastavujeme se na rákosových plovoucích ostrovech v indiánské vesnici, vše je tady z rákosí - chýše, lodě, mobilní telefony…, všechno jak nás učili ve škole. Pak už se na vlnách po třech hodinách plavby dokodrcáváme na ostrov Taquile. S Tequilou to nemá nic společného, bydlíme u indošů, k obědu nám hrajou na flétny a kytary, je to všechno v A mol, klidně bychom to zvládli s nimi, ale máme jen flétnu a foukačku. Ne tu na jedovaté šípy, tu mají domorodci, ale tu, co hraje. Večer vystupujeme na nejvyšší bod ostrova. Pouhých 200 výškových metrů a máme další čtyřtisícovku. Sledujeme západ slunce nad jezerem, v dálce se tyčí šestitisícové sopky Bolívie. Další den (indiáni nevěří, když spíme do desíti a pořád nám nakukují okénkem chýše dovnitř, jestli je to vůbec možné) odplouváme zpět. V přístavu na pevnině následuje děsná honička, bágly máme v depozitu v nějakém hotýlku, zabukované lístky na autobus do Arequipy zase v neznámé kanceláři čert ví kde, loďka má díky vlnám velké zpoždění a na vše máme deset minut do odjezdu autobusu z nádraží, o kterém také jen matně tušíme, kde by mohlo být. V minibusu nějaká cizí hysterka křičí, že chce zavézt napřed do centra, je jasné, že musíme rázně zakročit. Je to na mně, jsem přece učitel. Tak jí naznačím, že jí zakroutím krkem, že nejdřív se pojede do našeho hotýlku a basta, sedím vedle řidiče, ten dostane taktéž jasný příkaz, takže nás opravdu smrtelnou rychlostí veze tam, kam potřebujeme, a hysterka nevěří. Bagáž tam je, v kanclu lístky - zaplacené samozřejmě nejsou, část skupiny tedy vyráží na ono neznámé nádraží, aby pozastavila bus, já se s Gabčou vydávám jiným taxíkem pro lístky do centrální kanceláře, tam mi místní segnorita řekne, že už nám je šéf odvezl na nádraží, tak svištíme taxíkem zpět, do odjezdu autobusu už je to mínus tři minuty, šťastně se všichni shledáváme - na neznámém nádraží v neznámém městě a odjíždíme do Arequipy. Je to někdy o nervy, občas trochu crazy komedie nebo spíš kovbojka, ale pořád děsná sranda. Takové zážitky člověk s cestovkou nezažije. Cesta autobusem do Arequipy vede přes sedla vysoká 4 500 metrů, v autobusu skoro nejde z té výšky dýchat a asfalt v těchto končinách ještě nikdo nevynalezl. V Arequipě trávíme dopoledne v klášteře Santa Catalina. Je to zajímavé, všude krásné církevní stavby a obrazy španělských katolíků, jen nikde ani stopa po těch statisících vyvražděných indiánech. Ještě jsem zapomněl napsat, že když jsme včera s Gabčou snídali, tak jsme viděli prvního kondora. Tady je to El Condor. Tady je totiž všechno El. El gigantoso.
Cordillera Blanca - Bílé Kordiléry Razíme do nejhezčí části Peru k našim vysněným cílům do oblasti Bílých Kordilér. Autobusem se posouváme přes Limu na cca 15 stupeň pod rovník do Huarazu a Yungay. Národnímu parku Huascarán a celé přilehlé oblasti se tu trefně říká peruánské Švýcarsko. Cesta přes Limu je úděsná, po mnoha hodinách jízdy pouští a mnohočetných opravách našeho busu, kdy postupně upadávala kola, občas se píchlo, občas, když se něco urvalo, tak to řidič spravil ránami kladivem, už myslíme, že jsme na dosah naší mezizastávky. Po dlouhých kilometrech se nám dokonce daří zahlédnout dálkový ukazatel. A na něm tristních 850 km do Limy. Z Limy je to pak ještě dalších devět hodin jízdy. Přijíždíme do Yungay, což je po zemětřesení v roce 1970 pár domků kolem náměstí, nějaké palmy, občas chameleón, občas lenochod, kterého když ráno uvidíte na větvi u vašeho domku, tak večer ho najdete maximálně o metr a půl vedle… Všude spousta místních, kteří po katastrofě před třiceti lety mají v lásce Čechy a zvlášť horolezce, takže tady máme opravdu dveře otevřené. Nad hlavou noc co noc září obrovský Jižní kříž a přesně nad vesnicí se tyčí oba vrcholy Huascaránu. Poslední zprávy z něj nejsou optimistické, v asi 5 900 metrech v ledopádu Garganta se vytvořil převislý ledový odtrh a zatím velká část expedic se musela vrátit, protože ho nepřelezla. Uvidíme. Když nám budou místní bohové přát a kondoři nás přenesou přes ta nejtěžší místa, mohli bychom mít v neděli mejdan na nejvyšším kopci peruánských And a 5. nejvyšším kopci Ameriky. A když ne, tak v Yungay je taky pár slušných hospůdek.
Huascarán (6 786 m) Stáváme se hvězdami místního Radiožurnálu, vedeme zde učené řeči do živého vysílání Rádio Americana a místní Miloš Skalka vše prokládá peruánskými hity alias Kučerovci. Máme z toho obrovskou legraci a bojíme se pak vylézt na ulici, aby nás fanynky neroztrhaly… A tak v černých brýlích a sombrerech hluboko do čela prcháme na rozlučku, nehorolezecká půlka naší výpravy zítra odjíždí do Prahy, je nám z toho smutno, tak vše řešíme fernetem a grilovanými kuřaty. Čtvrtek: Dřina je už samotné vstávání, mezi těmi deseti fernety jsme museli asi něco špatného sníst, že je nám tak zle… Zdoláváme prvních tisíc výškových metrů do základního tábora ve 4 300 metrech. Pátek: Po dalších tisíci metrech stavíme celkem bez problémů první výškový tábor. Sobota: Přichází nejdůležitější a nejtěžší den - přelezení ledopádu Garganta, který asi rozhodne. Tady se zastavila většina expedic, před týdnem dva mrtví Španělé, včera jeden spadlý Nor, letošní podmínky podle dosavadních zpráv dost špatné. Po 3 hodinách dolézáme ke klíčovému místu. Převis je fakt převislý jako blázen, padá nám čelist, špatné zprávy nekecaly, led hladký jako sklo a hnědé skvrny pod stěnou značí, že nejednomu horolezci už tady povolily svěrače. Po hodině trápení se ale už houpeme zavěšeni ve čtyřech skobách a i když jen 10 metrů nad nástupem, víme, že máme pravděpodobně vyhráno. Marně si vzpomínám na horolezecké příručky a zhotovuji něco, co by mělo připomínat samosvornou kladku. Kupodivu to funguje, taháme bágly, dalších 25 metrů vzhůru už jde lépe a za další hodinu už stojíme celí šťastní na vrcholu jak dům velkého převislého seraku (ledový blok) a prostupujeme tak klíčové místo výstupu. Neděle: Noc v 6 000 m nám vzala spoustu sil, vstáváme po třetí hodině ranní, všechno ve stanu je pokryto ledem, 5 minut čistím ciferník hodinek, abych vůbec skrz led viděl, kolik uhodilo, horká voda v termosce zmrzla a tak aspoň předstíráme pohodu a vyrážíme plni nadějí vstříc vrcholu. Zima "jak v ruskym filmu" pokračuje, prvních 300 metrů je prudších než jsme čekali a tahle úvodní expozice nás překvapuje tak, že ani nestačíme vyndat zbraně (takové ty špičaté cepíny do ledu). Lezeme tedy jen s hůlkami a vše záleží na ostrosti maček. Vyndat cepíny by teď byl artistický výkon. Po 300 metrech se svah sklání, klepeme se strachy a zimou jako osiky, konečně vyndáváme cepíny a pro změnu začíná lehký terén, kde by stačily hůlky. Když jsme si mysleli, že průstup ledopádem bude jediné obtížné místo, byla to chyba. Následuje úsek seraků vysokých zase jako panelák a nástupy do ledových vertikál jsou navíc pro zpestření tak fikané, že mezi ledovou kolmicí, kde je nutné se přisát mačkami a cepíny, a nástupem, jsou pravidelně obrovské chřtány ledových trhlin šířky asi metr a hloubky kolem 50 metrů i více. A tak předvádíme další zajímavou cirkusovou atrakci, kdy s nepřátelsky napřaženými cepíny nad hlavou - jako husiti - naskakujeme do neznáma a zpravidla úspěšně zasekáváme. Vychází slunko, zima je ale pořád strašná. Po šesti hodinách utrpení mezi šesti a sedmi tisíci metry nad mořem docházíme po ploše velikosti a sklonu parkoviště v Polabí konečně na vrchol. Peruánci myslím po právu řadí Huascarán k sedmitisícovkám, došourat se přes toto parkoviště až na vrchol je v těchto podmínkách skoro stejně tak těžké, jako některé naše noční přesuny ze strašnické restaurace Velodrom do vedlejšího klubu Gól. Prudké slunce, zima, děsná žízeň, co krok to bolest a vzpomínky na hodiny chemie, jak vypadá kyslík. Docházíme na vrchol, podané ruce a všeobecný pocit, že cesta končí až dole v údolí. Pondělí: V druhém výškovém větrná bouře, mráz, boty a další věci uvnitř stanu vyhrabáváme ráno ze závějí, sestup. Úterý: Sestup, sestup, sestup. Večer v restauraci grilovaná kuřata, piva, na obličejích cáry spálené kůže, o 5 - 10 kg hubenější a všichni dokonale šťastní. Sedíme nad kuřetem a rekapitulujeme. Za 4 dny 4 000 výškových nahoru i dolů, cesta, která bývá převážně fyzicky náročná, má letos také několik kvalitních technických úseků. První velký cíl expedice splněn. Kamarádům, kteří už odjeli, jsme slíbili, že v neděli uděláme na špičce ve skoro 7000 metrech mejdan a to se taky zadařilo, bylo lipo a isostar. Odjíždíme si zalézt na nejšpičatější špici z nejšpičatějších - na Alpamayo.
Alpamayo (5 947 m) Obtížnost lezení na tuto obrovskou ledovou pyramidu považovanou mnohými za nejhezčí horu světa spočívá v poměrně vysoké nadmořské výšce v kombinaci s nutností technického lezení v exponovaném, velmi prudkém terénu. Cesta z posledního výškového tábora vede v dokonale přímé linii - dirretissima (prostě od úpatí až po vrchol pořád vzhůru bez odboček) v průměrně 55 stupňovém ledovém kuloáru. (Mám ale pocit, že průměrných 55 stupňů tady znamená dlouhý nástup po rovině a pak děsný zlom a skoro kolmou stěnu.) Pátek, sobota: Nádherným údolím plným kaktusů, bromélií a eukaliptů se trmácíme do základního tábora. Materiál nám nesou dva oslíci, jeden z nich se za české lipo stává mým nerozlučným kamarádem. Cestu si krátíme představou opečených buřtů a jiných banalit, které nám tu po měsíci a půl putování začínají docela chybět. Neděle: Nikam se nám nechce, do 1. výškového tábora tedy stoupáme až navečer ("aby nebylo vedro…"). To se nám vážně zadařilo, do tábora ve 4 800 metrech docházíme, respektive dobíháme, celí omrzlí a zničený uprostřed noci, každý na zádech 20 kg materiálu. Pondělí: Cestou do posledního tábora v sedle 5 400 m vysokém už se musíme jistit, ledové svahy mají kolem 50 stupňů. Poprvé vidíme Alpamayo v celé jeho kráse. Je krásné a obrovské. Jana, když vidí tu téměř kolmou stěnu, se děsí, připomíná si optimistické hlášky jednoho známého českého horolezce, kterými nás častoval těsně před odjezdem: "Alpamayo - to je jistá smrt…", a rozhoduje se nejít na vrchol. My tři ostatní chystáme materiál, nespíme strachy a nervozitou a ve tři ráno razíme do stěny. Úterý: I přes úděsnou zimu a šílené pohledy do nekončící hloubky pod nohama zažíváme zatím nejkrásnější lezení v životě. 7 hodin v prudkém ledovém žlabu, kde se za každou chybu tvrdě platí. Horní úseky dosahují 60 až 70 stupňů. Poslední lanová délka vychází na mě, žlab končí sněhovou převějí a serakem, vrcholový hřeben spadá na obě strany příkře do údolí, kluci dolézají, sedíme na vrcholu, nejhezčím vrcholu nejhezčí hory, je 11 hodin dopoledne, sluníčko do nás pere, výhled na celé Andy, fotíme, filmujeme, jsme nejšťastnější na světě. Péťa Malý, Tomáš Měrka, já. Dole Jana Hanzlíková, která všechno sleduje dalekohledem. Tři hodiny slaňujeme stěnu dolů, Jana nám jde naproti, každý dostáváme pusu a hruškový mošt, ani nevím, co bylo lepší.
Je konec expedice, zadařilo se, místní
hory a bohové nás přijali víc než vlídně. Díky. Po 40 krásných dnech
mezi indiány, kaktusy, bílými štíty And a s fantastickou partou kamarádů
můžeme říct, že všechny naše plány se podařilo splnit na 100 %. Už víme,
jak chutná peruánská cerveza, jak ztuhne jazyk, když se žvýká koka, jak
slunce svítí na severu, jak kondoři dávají dobrou noc a taky jak vypadá
nejkrásnější a nejšpičatější hora na světě ze samého vrcholu. Odlétáme
do Prahy, nad Pacifikem sledujeme pod letadlem obrovskou tropickou
bouřku. Všichni dobře víme, že to je ohňostroj na rozloučenou. Bylo nám
tu pěkně. Peru je nádherná země, kam stojí za to se vracet. A nejen
horolezcům.
|
||||||||
 |
|||||||||
    |
|||||||||
